se koncem šedesátých let 19. století rozletělo po celé Evropě.
‘Obdělej panenskou zem – a za pár let bude tvá!’ rychle přesvědčilo statisíce lidí z chudších vrstev vše prodat a vyrazit na Západ.
Psal se rok 1862 a šlo o vládní program nazvaný The Homestead Act (Výnos o usazování). Za jeho uzákoněním stál president Lincoln a dával zájemcům neuvěřitelnou příležitost získat za malý poplatek 65 hektarů půdy.
Kdo se zavázal do pěti let vybudovat na pozemku usedlost s hospodářstvím a dokázal to, dostal od vlády na celý pozemek vlastnický dekret. Přihlásit se mohl každý kdo byl americký občan (anebo se chtěl občanem stát), starší 21 let, neválčil proti Spojeným státům, nebo nepomáhal jejich nepřátelům.
Kde byla ta volná půda?
Hlavně na Západě, kde vláda vlastnila ohromné, prázdné oblasti. Jak se Spojené státy rozšiřovaly, “od moře k zářícímu moři”, tak pod jejich kontrolu postupně přicházely nové regiony a teritoria. Šlo tedy o pozemky v neosídlených pustinách, často daleko od civilizace, někdy s drsným klima. Přistěhovalci si zvykali na tvrdé zimy, letní vedra a na půdu, která nebyla vždy ideální k obdělávání. Ale nikde jinde neměl ve světě občan podobnou šanci stát se vlastníkem a hospodařit na svém.
Proč se president Lincoln rozhodl jednat
Rok 1862 nebyl pro vládu Spojených států lehký. Její prioritou byla Občanská válka, která začala rok předtím. Pro Unii se moc dobře nevyvíjela. Ale Lincoln a většina zákonodárců věřili, že program Homestead Act je pro budoucnost země tak důležitý, že nemůže čekat.
Prvním bodem bylo osídlit nová území a udělat z nich postupně produktivní, integrovanou část Spojených států. Druhým bodem bylo kdo ta území osídlí.
Osídlenci
Homestead Act neříkal nic o rase, majetku, místě narození nebo víře. Jako člen Republikánské strany stál Lincoln na straně té vize americké společnosti, ve které hrál klíčovou roli občan. Specificky nezávislý vlastník menšího statku, tzv. “yeoman” (svobodný sedlák).
Před ním tak popisoval ideální budoucí Ameriku Thomas Jefferson, jeden z Otců Zakladatelů. A pro něj byl zase autoritou ve věci povznesení z poddanství a nabytí majetku John Locke. Ten napsal, že majetek vzniká prací vlastníka, kterou on zvelebí přirozený stav hmotných věcí k vlastnímu prospěchu. Pro to není třeba královských úřadů, šlechtických titulů, nebo instrukcí a povolení od státu.
Jak se ukázalo, plán se stal zároveň silným lákadlem pro přistěhovalce ze zámoří, tehdy skoro výlučně z Evropy. Lhůta pěti let, po které mohl příjemce pozemku požádat o vlastnický dekret, se shodovala s pěti lety po kterých mohl přistěhovalec požádat o tzv. “naturalizaci” a stát se americkým občanem. Cílem americké vlády bylo zvětšit Spojené státy a vybudovat velký zemědělský sektor. Odhad že to půjde s pomocí nových osadníků, domácích a nebo z ciziny, se ukázal správným.
Dopadlo to velice dobře. Vláda Spojených států takto rozdala 270 milionů akrů. Přibližně milion čtverečních kilometrů, nebo 10% amerického území – rozloha do které by se vešla dvě Španělska.
Zájem opadl ve třicátých letech (nejlepší půda byla už rozebraná), ale Homestead Act platil obecně do roku 1976, na Aljašce do roku 1986.
Přistěhovalci z Čech a Moravy
Homestead Act měl mimořádně silný vliv na přistěhovalectví z tehdejších českých zemí. Hned po konci Občanské války rozpoutal první hromadný příchod Čechů a Moravanů do Ameriky. Jednotlivé skupiny přicházely už po roce 1848, ale nejvíc jich přišlo mezi lety 1880-1920. Tedy coby část tzv. Great Wave (Velké přistěhovalecké vlny) dvaceti čtyř milionů nových osadníků. Přistěhovalcům z českých zemí také pomohlo to, že v roce 1867 Rakouská říše povolila svým občanům emigrovat.
Nejvíc se jich usadilo ve státech Nebraska, Texas, Oklahoma a Kansas, kde se na pláních začalo chytat zemědělství. Nález federálního sčítání lidu v roce 2020 zaznamenal, že se ten rok k českém původu hlásilo asi 1.6 milionu Američanů.
(provisorní bydlení na prérii)