Americké civilizaci se dá vytknout mnohé, kromě nedostatku touhy povznést lidskou duši a stav. Američan zůstává nejštědřejším filantropem, nejkřesťanštějším Zápaďanem – a prvním kdo bere vážně nějakého proroka, co je zrovna na televizi.
Řada amerických historiků vidí idealismus už v utvoření Spojených států. Podle nich jsou jediným státním útvarem postaveným ne na národě nebo historickém území, ale na myšlence. Myšlence universálního práva člověka na “život, svobodu a stíhání štěstí”. Tu Amerika dokázala artikulovat ve svých dvou zakládajících listinách; Vyhlášení nezávislosti a Ústavě Spojených států.
Britský historik Paul Johnson, v knize A History of the American People, píše co bylo pro budoucí americký národ nejdůležitější. Nic jiného než fakt, že Amerika vznikla jako podnik nábožensky založené, občanské skupiny – ne obchodní nebo vojenská kolonie pod kontrolou velmoci.
Americké společnosti její idealismus rozhodně prospíval. Svět ale americký idealismus stále překvapuje. Brát americkou pomoc je připraven každý, fakt že je postavená na americkém idealismu už méně. Výsledkem pak bývá z americké strany naléhání ať partner pracuje na svobodě slova a shromažďování, rovnosti před zákonem, závaznosti smlouvy nebo veřejném vzdělání. Podrážděný partner má zatím pro zem, které momentálně vládne, priority vlastní.
Dá se pěstovat mimo Ameriku?
Imperiální velmoci spojenectví s despotou nevadí. Americké vládě ano, jakkoliv mírný ten despota a bez ohledu na to v jakém okolí vládne a operuje. Výsledky amerického idealismu pak mohou být tak tragické, jako vznik Islámské republiky íránské. Když se posledního šacha Rézy v sedmdesátých letech zeptal západní novinář “Kdy začnete jednat se svými poddanými jako král švédský?”, šach odvětil, “v okamžiku, kdy se moji poddaní začnou chovat jako ti jeho.” Na to ale president Carter, věrný ideálům občanských svobod a práva většiny zvolit vládu, čekat nechtěl.
Když se pak šach dostal do nesnází, americká pomoc bylo poučování o nutnosti dialogu s opozicí. Následovalo zhroucení pro-západních režimů na Blízkém a Středním Východě, co kupodivu tu část světa k ideálům civilizované společnosti pak neposunulo.
Ale americký idealismus také dokáže postavit věci do správného světla. Někdy v sedmdesátých letech jsem měl v Praze to štěstí promluvit s živým Američanem. Rozuměl slušně česky a byl ochotný sednout si s klukem z Východního Bloku a vyslechnout co má na srdci.
Rada idealisty
Začal jsem o tom, že se nám nelíbí komunistický režim. Odvětil že z toho co kolem sebe vidí je mu jasné proč a že to pro něj také není. Ale divil se, že to drtivé většině občanů tak vyhovuje a že komunisté vyhrávají volby s tak vysokým procentem hlasů.
Vysvětlil jsem jak lidé volí z donucení, kandidátem se může stát jen osoba stranou schválená a nelze zakládat politické strany. Stát je prakticky jediná instituce co nabízí zaměstnání, tajná police je všudepřítomná, komunistická strana má vlastní ozbrojenou milici, soudy jsou zaujaté.
Chybí alternativní politický program, shromažďování na veřejnosti je riskantní, cenzura nedovolí publikaci informací kritických vůči straně a vládě, rozšiřovat zakázané tiskoviny je trestné. A i kdyby vláda ČSSR chtěla socialistický systém nějak humanizovat, jako v roce 1968, Sovětský svaz ji nenechá. Máme u nás rozmístěná okupační vojska. Vpálil jsem mu to, ignorantovi naivnímu.
On nad tím mávl rukou. Řekl že žádná vláda nemá tolik policistů dotáhnout každého k urně a přinutit ho hodit lístek. A že couvne, když pozná že je většina lidí proti nim. “Když člověk něco chce, ať si o to řekne.” Deset let potom se režim sesypal asi tak, jak to ten idealista viděl. Vládní teror přestal na občana platit a tak vyšel do ulic požádat o něco jiného, než byl ten ponižující sociální experiment zvaný ČSSR.
…the chief business of the American people is business
Americký president Calvin Coolidge (1923-1929), kterého uváděl za svůj vzor Ronald Reagan, je pro kritiky amerického chápání svobody tím posledním stoupencem idealismu.
Jeho věta že “hlavní starostí Američanů je obchod”, v originálu ještě lepším stylem “the chief business of the American people is business”, se cituje coby obvinění, jak nelidské je tržní hospodářství. Co se neuvádí je další část jeho projevu. Tam Calvin Coolidge pokračuje: “Nezastíráme fakt že chceme zbohatnout, ale jsou věci co chceme daleko více. Chceme pokoj a počestnost – a soucit, co je tak silným prvkem celé civilizace. Hlavním ideálem Američanů je idealismus. Nemohu dostatečně neopakovat, že Amerika je národ idealistů.”
Hollywood a globální populární kultura (pokud se tyto dva pojmy ještě dají rozlišit) dneska většinou kreslí Ameriku jako protipól etické a myslící společnosti. Podle mne zůstává beznadějně idealistická.
Snad bych mozna pridala jeste hrdost.
American je hrdy, nesmirne hrdy, takze kdyz mu nekdo bere svobodu – jakoukoliv, kdyz mu bere ideal, American si to nenecha libit, brani se.
To je take rozdil – podstatny rozdil – mezi Americanem a Cechem.