Idealismus Ameriky

Americké civilizaci se dá vytknout mnohé, kromě nedostatku touhy povznést lidskou duši a stav. Američan zůstává nejštědřejším filantropem, nejkřesťanštějším Zápaďanem – a prvním kdo bere vážně nějakého proroka kterého si všiml v televizním pořadu.

Řada amerických historiků vidí idealismus už v utvoření Spojených států, které jsou podle nich jediným státním útvarem postaveným ne na národě nebo historickém lenním území, ale na myšlence universálního práva člověka na “život, svobodu a stíhání štěstí”.

Americké společnosti její idealismus rozhodně prospíval. Svět ale americký idealismus stále překvapuje. Brát americkou pomoc je připraven každý, to že je postavená na americkém idealismu už méně. Výsledkem pak bývá z americké strany naléhání ať partner pracuje na svobodě slova a shromažďování, rovnosti před zákonem, závaznosti smlouvy nebo veřejném vzdělání, zatímco podrážděný partner má pro zem které momentálně vládne priority vlastní. 

Imperiální velmoci spojenectví s despotou nevadí. Americké vládě ano, jakkoliv mírný ten despota je ve srovnání s okolím ve kterém operuje. Výsledky amerického idealismu pak mohou být tak tragické jako vznik Islámské republiky íránské. Když se posledního šacha Rézy v sedmdesátých letech zeptal západní novinář “Kdy začnete jednat se svými poddanými jako král švédský?”, šach odvětil, “v okamžiku kdy se moji poddaní začnou chovat jako ti jeho.”  Na to ale president Carter, věrný ideálům práva většiny občanstva rozhodovat o tom jaký kurs jejich vláda vezme, čekat nechtěl. Když se pak šach dostal do nesnází, americká pomoc bylo poučování o nutnosti dialogu s opozicí. Následující zhroucení pro-západních režimů na Blízkém a Středním Východě pak kupodivu tu část světa k ideálům civilizované společnosti neposunulo.

Ale americký idealismus také dokáže postavit věci do správného světla. V Praze, někdy v sedmdesátých letech, jsem měl to štěstí promluvit s živým Američanem. Rozuměl slušně česky a byl ochotný sednout si s klukem z Východního Bloku a vyslechnout co má na srdci.
Když jsem začal o tom že se nám nelíbí komunistický režim, odvětil že z toho co kolem sebe vidí je mu jasné proč a že to pro něj také není. Ale že se diví, že to drtivé většině občanů tak vyhovuje a že komunisté vyhrávají volby s tak vysokým procentem hlasů.

Vysvětlil jsem jak lidé volí z donucení, kandidátem se může stát jen osoba stranou schválená, nelze zakládat politické strany, stát je jediná instituce co nabízí zaměstnání, tajná police je všudepřítomná, komunistická strana má vlastní ozbrojenou milici, soudy jsou zaujaté, chybí alternativní politický program, shromažďování na veřejnosti je riskantní, cenzura nedovolí publikaci informací kritických vůči straně a vládě, rozšiřovat zakázané tiskoviny je trestné a i kdyby vláda ČSSR chtěla socialistický systém nějak humanizovat, jako v roce 1968, Sovětský svaz ji nenechá – nakonec, má u nás rozmístěná okupační vojska. Vpálil jsem mu to, ignorantovi naivnímu.

On nad tím mávl rukou. Řekl, že žádná vláda nemá tolik policistů dotáhnout každého k urně a přinutit ho hodit lístek a couvne když pozná že je většina lidí proti nim. “Když člověk něco chce, ať si o to řekne.” Deset let potom se režim sesypal asi tak, jak to ten idealista viděl. Vládní teror přestal na občana platit a tak vyšel do ulic požádat o něco jiného než byl ten ponižující sociální experiment zvaný ČSSR.

Americký president Calvin Coolidge (1923-1929), kterého uváděl za svůj vzor Ronald Reagan, je pro kritiky amerického chápání svobody tím posledním stoupencem idealismu. Jeho věta že “hlavní starostí Američanů je obchod”, v originálu ještě lepší formou “the chief business of the American people is business”, se cituje coby obvinění nelidské koncepce tržního hospodářství. Co se neuvádí je další část jeho projevu. Tam Calvin Coolidge pokračuje: “Nezastíráme fakt že chceme zbohatnout, ale jsou věci co chceme daleko více. Chceme pokoj a počestnost – a soucit, co je tak silným prvkem celé civilizace. Hlavním ideálem Američanů je idealismus. Nemohu dostatečně neopakovat, že Amerika je národ idealistů.”

Hollywood a globální populární kultura (pokud se tyto dva pojmy ještě dají rozlišit) dneska většinou kreslí Ameriku jako protipól etické a myslící společnosti. Podle mne zůstává beznadějně idealistická.