Volil jsem Donalda

20. ledna 2017 přebírá funkci presidenta Spojených států kandidát, co byl politickým komentátorům k smíchu. Nelíbil se ani mě.

Do neobyčejně silného pole šestnácti kandidátů, usilujících jít do presidentských voleb za Republikánskou stranu, se nehodil. Nebyl jediným, kdo nebyl nikdy zvolen nebo jmenován do státní funkce – dr. Carson a Carly Fiorina na tom byli stejně. Jeho jméno si ale Američan spojoval s podnikáním v New York City, zábavním průmyslem a blyštivým životním stylem. Ne s touhou representovat voliče a pracovat pro blaho národa.

Jeho relativně silnou podporu po odstartování zápasu o nominaci na jaře r. 2015 jsem proto bral jako následek toho, že voličstvo vědělo kdo je (narozdíl od většiny ostatních kandidátů). Podporu silnou relativně – obsadil první místo v preferencích voličů s 15-20% hlasů. Drtivá většina členů Republikánské strany ho nechtěla. Průzkum NBC News/WS Journal z března 2015 ukázal, že 74% republikánských voličů Donalda rozhodně volit nebude. Za rok na to, v dubnu 2016, řeklo “Trump nikdy” jen 38%. Co se stalo?

Nebyl to jeho volební program (žádné podrobnosti nikdy nedodal). Nebyla to práce vedení Republikánské strany na celo-americké úrovni, nebo v jednotlivých státech (vedení podporovalo “skutečné”, osvědčené a zkušené kandidáty jako Perry, Rubio, Bush nebo Walker). Nebyla to jeho široká a hluboká znalost politických teorií nebo světové politické scény (v debatách během primárek a s Hillary Clinton tápal nebo ztrácel). Nebyla to jeho politická kampaň (ve srovnání s mašinérií, co pracovala pro Hillary Clinton, byl jeho volební štáb partou amatérů). Nebyly to peníze (Hillary Clinton vybrala od podpůrců skoro půl miliardy U.S. dolarů, Trump stěží polovinu).

Donald Trump získal rannou a silnou podporu třemi postoji:

• Osobním financováním presidentské kampaně – “Budu pracovat pro vás, ne pro zájmové skupiny co dotují ostatní politiky!”
• Poukazem na problém ilegálního přistěhovalectví – něco co většině Američanů vadí, ale pro politiky je tabu.
• Kritikou amerických smluv o mezinárodním obchodu – nevyhráváme, ztrácíme výrobní průmysl, cizí země nehrají podle pravidel.

Tyto body tlačil neomaleným způsobem, často s chybnou argumentací a bez důkazů. Jeho stoupenci ale vycítili a ocenili to hlavní; konečně kandidát co plane spravedlivým hněvem nad stavem věcí, ochotný odpovědět bez vyhýbání na cokoliv, údery vrací , nepředstírá že média jsou nestranná instituce a dokáže je využít lépe, než oni dokáží jeho poškodit. K tomu je nutné přičíst jeho energii a kvalitu lidí v jeho volební štábu, co v rekordním čase zvládnul organizaci nespočetných volebních představení v přeplněných stadiónech a halách, během nepřetržitého cestování.

Mezi kandidáty za Republikány/Getty Images

Prvního člověka co prohlásil že se mu Trump líbí, jsem potkal v červnu r. 2015. Byl to můj přítel, majitel autodílny, manžel a otec dvou dětí školního věku. Když jsem u něj nechával auto, přišla řeč na politiku a on se mi svěřil, že poprvé po dlouhé době ho volby zajímají a že poslal kampani za zvolení Donalda sto dolarů.

Wow! Trump začal bodovat přesně u těch lidí, u kterých měl – solidní střední vrstva, ale dychtící po radikální změně. Druhý den jsem proto poslal příspěvek já, ale kampani co vedl Ted Cruz. Primárky v jednotlivých státech začaly v únoru 2016, první byla ve státě Iowa, kde Ted Cruz skončil první – bravo! Nicméně Donald Trump skončil překvapivě druhý a dost těsně.

Následovně držel primárky stát New Hampshire, kde Donald vyhrál s rozhodným náskokem a už se nezastavil. Začal plnit stadióny, jeho republikánští soupeři jeden po druhém vypadávali ze hry a začátkem května 2016 bylo jasné, že má nominaci za Republikánskou stranu v kapse, že ví proč chce být president a že je dříč.

Jako kandidát za Republikánskou stranu měl tím pádem i můj hlas. Slon v porcelánu bylo podle mne přesně to, co opevněná a isolovaná vládní a politická scéna města Washington, DC potřebovala.

Co bylo ale důležitější byly znaky, že Donalda chce tichá většina Američanů. Přesvědčil mne o tom neoficiální průzkum provedený manželkou během malé horské túry, v květnu na výletu do parku Yellowstone. Na cestě dolů se se svojí americkou nenuceností a přímočarostí ptala každého, koho jsme potkali “Ahoj, tak koho budete volit?” Z osmi lidí bylo pro Donalda pět. Jeden mladík řekl, že se mu líbí Bernie, ale culil se, jeden turista byl Němec a jeden řekl, že zatím neví. Vzorek populace možná netypické, ale ne automaticky napravo nebo nalevo.

Do podzimu Donald Trump vydržel nápor negativní publicity v hodnotě zhruba miliardy dolarů (pokud se sečte co vybrala a utratila Hillary Clinton a co dodala zdarma k Donaldovi nenávistná média) a řady pohrom, co si způsobil sám. V průzkumech zůstával pozadu, ale lid začal pochybovat o průzkumech více než o něm. Stoupenci Donalda, vědomí že jsou podle hlavních médií svoloč, svoje sympatie moc nesdíleli. Některé průzkumy to rozeznaly – na otázku jestli volí Donalda řekl dotázaný že ne, nebo že neví, na otázku koho asi volí jeho soused odpověděl, že Donalda.

Jeho protivnice,”Křivácká Hillary”, mezitím stále věřila, že její korunovace je neodvratná. Vedla tedy obvyklou kampaň Demokrata; malovala střídavě hrůzy třídního boje a obrazy jedné velké rodiny a slibovala státní péči každému, kdo si to dle jejího soudu zaslouží. (Pokud zrovna nevysvětlovala proč řekla “A”, když víme že to bylo “B”).

Donaldovo přesvědčivé vítězství ale mile překvapilo. (Čtenářům co argumentují, že Hillary Clinton dostala více hlasů než Trump mohu jen doporučit studium toho, co říká o volbách americká ústava – president není volený přímo, ale zástupci jednotlivých států).

Já volební den prožil ve službě od pěti od rána do deseti večer v jedné z volebních místností města Meriden. Jako volební úředník pod přísahou, (najatý pouze pro den voleb), jsem tam vedl tým volebních pracovníků z obou stran, zodpovědný za průběh volení a za spočítání hlasů z okrsku.
Když jsem se dostal ven a připojil se k mému malému kmenu Republikánů (Connecticut je modrý a pokrokový až za uši), panovala v najatém sálku bývalé knihovny nervozita a “opatrný optimismus.” Pak zjevně znechucený televizní komentátor začal vyhlašovat který stát zase Donald vyhrál (ačkoliv ho vyhrát neměl) a nálada šla prudce vzhůru. Ne ale natolik, abysme vyrazili do ulic, nabili každému co vypadal jak Demokrat, zapálili Starbucks a převrhli policejní auto. Málo naplat, jsme ta nudná strana.

Závěrem dvě věci. Strach z toho, jak může americký president svoji moc zneužít, je silně přehnaný. I při velkém pokušení (viz současný president) je jeho moc ústavou přesně vymezena a je hlavou jen jedné ze tří vládních větví. Zadruhé – tyto volby znova dokázaly, jak systém dvou stran garantuje voliči možnost radikálně změnit směr vlády. To parlamentární demokracie evropského střihu neumí. Škoda.