Amerika není demokracie

Velká pečeť Spojených států (líc)

Americké státní zřízení se často popisuje coby “demokracie”, tedy vláda většiny (“buržoazní demokracie” pro nás pamětníky).

Chyba! Amerika je “republika” a rozdíl stojí za rozvinutí. 

V r. 1787 poslalo voličstvo ze třinácti států nových United States of America delegáty do města jménem Philadelphia nahradit ústavu; provisorní americká ústava z r. 1777 (Articles of Confederation) se z mnoha důvodů neosvědčila.

Americká vláda byla bez peněz, bez autority vybírat daně, bezmocná soudit pře mezi jednotlivými státy a neschopná platit národní armádu v počtu 625 mužů. Nedokázala ani vykoupit americké občany (převážně posádky amerických obchodních lodí), které držely jako rukojmí pirátské sultanáty na pobřeží dnešní Lybie, Alžíru, Maroka a Tunisu. Byla zadlužená cizím vládám a vlastním občanům, kteří stále neměli jasnou představu o tom, co jejich americké občanství znamená.

Zasedání bylo nazvané U.S. Constitutional Convention (ústavní sjezd), nebo také Philadelphia Convention. Předsedou sjezdu byl zvolen George Washington, statkář, bývalý vrchní velitel amerického osvobozeneckého vojska zvaného Continental Army.

Benjamin Franklin

Klíčovým bodem v debatách Američanů o nové americké ústavě byl poměr mezi mocí občana a mocí státu.

Říká se, že během jednání zastavila na ulici před halou sjezdu americká měšťanka jednoho z delegátů a zeptala se “Pane Franklin, co nám dáte?” Benjamin Franklin odvětil “Republiku, madam, pokud si jí dokážete udržet.”

Výsledek sjezdu nakonec překonal očekávaní všech přítomných. Ústava zavedla silnou ústřední vládu, kde ale státní moc mezi sebou “vyvažovaly” tři větve – výkonná, zákonodárná a soudní. Podle tohoto principu “rozdělené moci” vznikl úřad presidenta, uspořádání států coby federace, systém dvou sněmoven (jedna sněmovna s rovným zastoupením za každý stát, jedna se zastoupením podle počtu obyvatel ve státě) a nejvyšší soud.

James Madison

Po zveřejnění nové ústavy (která stále platí) jí bylo nutné ratifikovat sněmovnami třinácti států federace – a tady začal národ pochybovat. Na jednu stranu se mu líbil elegantní a srozumitelný model federální vlády, na druhou stranu se nezávislý osadník obával omezení svých nových svobod.

Tyto obavy sdílela řada Otců Zakladatelů. Jeden z nich, jistý James Madison, přednesl v r. 1789 návrh aby U.S. Congress sepsal výčet deseti občanských práv a připojil ho k ústavě coby “dodatek”.

Tak se stalo a tento dodatek je známý coby Bill of Rights (Listina práv). Jeho uzákonění skutečně s ratifikací pomohlo a ústavu nakonec schválilo všech třináct států. Bill of Rights zákonodárcům několikrát říká co je mimo jejich pravomoc. Kde ostatní ústavy omezují co má povoleno občan, tam americká ústava omezuje co má povoleno stát.

Jediný způsob změny nebo přidání ústavního dodatku je dostat pro návrh 2/3 většinu v obou federálních sněmovnách a do sedmi let většinu ve 3/4 z padesáti sněmoven státních. Formulovat propozici co dostane tak široký mandát se v americké politice povede velice zřídka. (O upravení prvních deseti dodatků nebude seriózní politik vůbec mluvit).

Bill of Rights má po 220 letech dodatků dvacet sedm, namátkou:

• First Amendment:  Kongres neutvoří zákon co by zavedl náboženství anebo zakázal jeho volné následování, ani zákon omezující svobodu slova nebo tisku, ani neodepře lidu právo se pokojně shromažďovat a právo posílat petice vládě kvůli napravení stížností.
• Second Amendment:  Protože řádně sebraná domobrana je nezbytná pro bezpečnost svobodného státu, právo lidí vlastnit a nosit zbraně nebude omezováno.
• Tenth Amendment:  Pravomoci nedelegované Spojeným státům ústavou, anebo jí nezakázané státům, jsou vyhrazené jednotlivým státům – nebo lidu.

Jiné důležité dodatky se týkají práva být souzen porotou vrstevníků, práva odmítnout bezdůvodnou prohlídku a práva nevypovídat před soudem pokud se tím mohu obvinit. Třináctý dodatek zrušil otroctví, Osmnáctý zavedl Prohibici a Dvacátý první ten Osmnáctý zase odvolal.

Proto Američané neříkají svému státu “demokracie”, ale “American republic”; druh vlády, kde většina automaticky nerozhoduje. Zatímco demokracie prosazuje zájem většiny, republika před zájmy většiny jednotlivce chrání.

(Pro srovnání, v českých zemích vládl v r. 1787 Josef II a za občanské svobody se považovaly jeho reformy z r. 1781; zrušení nevolnictví, Toleranční patent a omezení cenzury…)

Nakonec jeden citát z neznámého amerického zdroje:

“Demokracie je, když dva vlci a jedno jehně hlasují co bude k večeři. Svoboda je, když dobře ozbrojené jehně hlasovat odmítá”. *

Upravil V. Bláha*