Na přísaze nových Američanů

Nedávno jsem byl pozván na přísahu nových amerických občanů – Naturalization Ceremony.

Jak to vypadalo?

Řízení probíhalo ve městě Boston v historické budově Faneuil Hall – dneska část populární turistické a trhové zóny.  Asi 300 osob z šestasedmdesáti zemí tam prohlásilo, že se “absolutně a zcela” zříkávají všech závazků k “jakémukoliv cizímu vladaři, potentátu, státu nebo svrchovanosti, jejímž poddaným nebo občanem jsem dosud byl.” Mimo jiné slíbili že budou “podporovat a bránit ústavu Spojených států”, “zvednou zbraň za Spojené státy pokud je zákon požádá” a že tyto povinnosti na sebe berou “dobrovolně, bez vnitřních výhrad a bez úmyslu se jim vyhnout”.

Naturalization Ceremony je česky snad “obřad naturalizace” a americká vláda jeho provedením potvrzuje, že přistěhovalcova nátura je teď dostatečně americká. Proto ho národ, který vláda zastupuje, bere mezi sebe coby rovnoprávného občana.

Přistěhovalce zastupuje úředník sekce zvané U.S. Citizenship and Immigration Services amerického “ministerstva vnitra” (U.S. Department of Homeland Security) a přísahají federálnímu soudci. V tomto případě to byla mladá dáma co se s námi podělila o skutečnost že je to jednak její první naturalizace a zadruhé má pro ní zvláštní význam, protože její rodiče přišli do Ameriky z ostrova Jamaica. Poblahopřála všem kandidátům a pak přečetla v abecedním pořádku odkud každý byl. První země byl Afghánistán a došlo i na zemi českou a slovenskou.

Co nový Američan slibuje?

Oath Of Allegiance (Slib věrnosti) obvykle přednáší soudce. Kandidáti stojí se zdviženou pravicí (rovně, dlaní vpřed) a opakují po něm. Po přísaze a případných dalších projevech dostane nový občan osvědčení své americké příslušnosti – Certificate of Naturalization. To je vše – pokud chce pas, může o něj požádat příští den stejnou cestou jako jeho domorodý spoluobčan.

Certificate of Naturalization

Přistěhovalectví je a bylo částí americké kultury. George Washington, první president Spojených států, prohlásil že:” Ňadra Ameriky přivinou nejen cizince majetného a úctyhodného, ale i utiskované a pronásledované všech národů a vyznání, které zveme podílet se s námi na všech našich právech a výsadách, pokud svou slušností a správným jednáním dávají dojem, že si tento požitek zaslouží.”

Bere Amerika cizince časem za své?

Současný Američan uvažuje podobně – americká kultura je obecně velmi tolerantní co se týče “rozlišnosti”. Navíc skoro každý zná někoho z rodu nebo z práce co přišel odjinud a “slušnost a správné jednání” mu nechybí. Co mu ve věci přistěhovalectví vadí (a o čem nerad mluví) jsou situace, kdy přistěhovalci vymáhají zvláštní ohledy. Vidí rozdíl v tom, kde si soukromý spolek Polský Sokol (Polish Falcons of America) koupí fotbalové hříště a klubovnu (podívejte na ně, jak se snaží) a kde federální vláda nařídí, že volební obvod musí za určitých okolností nabídnout volení ve španělštině.

Ve druhém případě argumentuje “proč mám někomu platit extra tisk volebních materiálů, překladatele a byrokraty – když neumíš anglicky, nepleť se do veřejné debaty.”

Závěrem; ačkoliv se americká společnost dá nazvat “mnohokulturní”, dominantní kulturu má jen jednu. Rozený Američan má nejblíž k rozenému Američanovi (chtě – nechtě).