V Evropě jsem několikrát slyšel výraz “americká tvrdost”. Ta se má projevovat tím, že Američan v tísni nemůže spoléhat na pomoc od státu, od obce nebo od bližních. Musí tak najít řešení sám.
Americká sociální síť samozřejmě existuje, ale něco na tom je.
Výraz “americká tvrdost” mi připomněl fejeton amerického novináře a politického komentátora jménem Michael Barone s podobným titulkem – Tvrdá a Měkká Amerika:
“Jednou z našich národních zvláštností je, že produkujeme občany velice neschopné v osmnácti a neobyčejně schopné ve třiceti. Osmnáctiletý Američan typicky skóruje při zkoušení mnohem níže než jeho protějšky v ostatních vyspělých zemí. Všimněte si, jak si neví rady první den v práci u McDonald’s, nebo někde za pultem v drogerii. Každý vidí že nevědí jak vrátit drobné, nebo jak zařídit aby se fronta zákazníků pohnula.
Ale kolem třicítky jsou Američané prokazatelně ti nejschopnější lidé na světě. Vytvářejí stále silnější a živější privátní ekonomický sektor, přichází s vědeckými a technickými poznatky co jsou světovou špičkou, poskytují nejlepší lékařskou péči na světě a dají dohromady nejúčinnější a nejpružnější armádu co kdy svět viděl. A netýká se to jen několika výjimečných osob – americký talent se projevuje v širokém rozsahu. Proč to tak je?
Protože naše děti od šesti do osmnácti let žijí převážně v prostředí kterému říkám Měkká Amerika. V části naší společnosti, kde je málo soutěžení a odpovědnosti.
Naproti tomu po dvanáct let, mezi osmnáctkou a třicítkou, žije většina Američanů v Tvrdé Americe. Ta existuje v prostoru amerického života řízeném soutěží a odpovědností, kde vojáci cvičí při ostré palbě. Měkká Amerika chce dodat sebeúctu. Tvrdá Amerika naučí vyhrávat.
Tolik Michael Barone. Jeho postřehy o tom, co tvaruje americkou povahu mezi osmnácti a třicítkou, jsou podle mne na tělo. Zajímalo by mne, co si myslí o tomto pohledu na fáze amerického života ve světě.