Americké civilizaci se dá vytknout mnohé, kromě nedostatku touhy povznést lidskou duši a stav. Američan zůstává nejštědřejším filantropem, nejkřesťanštějším Zápaďanem – a prvním kdo bere vážně nějakého proroka kterého si všiml v televizním pořadu.
Návrat nákladů firem a vlád na své zviditelnění podporou Olympijských her je nejistá věc. Ale jeden moment v historii her jednou vrátil Američanům každý cent a každou kapku potu.
Výraz pro radost z cizího neštěstí, nehody a neúspěchu v americké angličtině chybí. Sečtělý Američan si od konce 19. stol. půjčuje německé “Schadenfreude”, ale normální americkou reakcí bývá empatie, ne škodolibost.
Zatímco americké vánoční a velikonoční zvyky a způsob slavení jsou víceméně variantou jejich evropských vzorů, Thanksgiving Day – Den Díkůvzdání, je ryze americký. Národní a lidský svátek jak má být.
Vychovaný v bývalé ČSSR, měl jsem se za Evropana. Dílem také proto, že totožnost občana nerozborného bratrstva socialistických zemí, pod vedením Sovětského svazu, nebyla zdaleka tak atraktivní. V Americe ze mne to evropanství ale vyprchalo než jsem se nadál.
Během jednoho týdne, krátce před Vánoci v r. 2012, byla naše neteř s manželem na třech dětských pohřbech. Mají tři kluky a bydlí od nás autem asi 40 min., v malém americkém městě jménem Newtown. (photo by New Haven Register)