Americká svoboda slova (a jestli vydrží)

Amerika má plnou svobodu slova a tisku, kterou jí jako přirozené právo garantuje americká ústava ve svém Prvním dodatku už 238 let formulací:

“Kongres neutvoří zákon co by zavedl náboženství anebo zakázal jeho volné následování, ani zákon omezující svobodu slova nebo tisku, ani neodepře lidu právo se pokojně shromažďovat a právo posílat vládě petice aby napravila křivdy.”

Díky tomu mohla americká společnosti v průběhu svých dějin řešit citlivá a důležitá obecná témata rychle, veřejně a důsledně. Public debate – veřejná diskuse neznamenala automaticky konflikt ve kterém strany riskovaly víc než výsměch nebo nezájem. Lid veřejné debaty, hlavně před nástupem moderních médií, bral vážně a chtěl při tom být. Když kandidáti Abraham Lincoln a Stephen Douglas drželi sérii předvolebních debat v presidentské kampani, poslouchaly je pod širým nebem davy od deseti do dvaceti tisíců a debaty trvaly 2-3 hodiny. Podobně pracoval tisk a noviny se nebály kritizovat, zesměšňovat, používat nadsázky a “neověřené informace”.

Je chráněná?

Chrání ji Nejvyšší soud (The Supreme Court of the United States – SCOTUS), kde končí každé spory o jejím uplatňování. Americká veřejná scéna vděčí za svou otevřenost a dynamiku právě absenci vládní censury. Vláda, státní orgány nebo radnice mohou prosazovat své názory a přesvědčovat, ale ne zakazovat veřejné projevy občana, nebo publikace článků. Někdy může být pro censuru dobrý důvod, ale jak historie ukazuje, vládní censura maximálně dokáže hluboké a bolestivé společenské problémy držet pod pokličkou – dokud nevybouchnou.

Funguje?

Svoboda slova a tisku v Americe funguje (ústavní dodatek který ji chrání se od svého uzákonění nezměnil) a dá se říct že je skoro neomezená. Výjimky jsou, ale díky tomu jak dlouho už ústava platí a jakými výzvami prošla, tak jsou velice specifické. Americká justice vidí dva druhy omezení řeči nebo textů které mohou být ústavně schválené.

První druh je pokus omezit řeč nebo text kvůli jejich obsahu – (content-based speech regulation). Kdykoliv se takový případ dostane před Nejvyšší soud, tak se prozkoumává “nejpřísnější cestou” (strict scrutiny) a soud to většinou odmítne. V roce 1988 takto zrušil v případě Boos-Harry místní zákon okrsku District of Columbia, který nařizoval že pokud drží demonstrant před zahraničním velvyslanectvím ceduli s nápisem co by mohl cizí vládě poškodit pověst, musí stát minimálně 500 stop od budovy. Případ se týkal lidí co demonstrovali před Sovětským velvyslanectvím za propuštění A. Sacharova.

Soud rozhodl, že zákon okrsku District of Columbia spadá do kategorie omezení řečí kvůli jejímu obsahu a je tedy protiústavní, protože americká vláda nemá zvláštní zájem nevystavovat cizince projevům před kterými nechrání občany americké. Jedna z výjimek které zatím Nejvyšší soud potvrdil jsou “slova do pranice” (fighting words), jejichž existenci soud objevil v případě Chaplinsky v. New Hampshire v r. 1942. Ty slova mají být osobní urážky, tváří v tvář, co se obecně považují za pokus vyprovokovat násilnou reakci. Takovou řeč pak ústava nechrání. Ovšem každé soudní rozhodnutí co následovalo a kde strana “slovem do pranice” argumentovala vedlo jen k přísnějšímu vymezování co “bojovná řeč” je. Ostatní výjimky jsou poškození pověsti (defamation), podvod (fraud) a ponoukání k násilí, ale jen pokud vedlo k “bezprostřednímu nezákonnému jednání” (imminent lawless action). Jen tak plácat o tom že by se měl vyhubit každý orientálec neobstojí. Poslední jsou obscenita a dětská pornografie.

Druhý druh možného omezení řeči nebo textu je situace, kdy na obsahu nezáleží (content-neutral laws). Jeden příklad může být místní zákon který zakazuje vyvěšovat cedule na sloupy u křižovatky – obchodní inzerce, osobní zprávy, politický plakát nebo cokoliv. Takové případy Nejvyšší soud zkoumá “ne tak přísně” (intermediate scrutiny).

Je pro Američany svoboda slova důležitá?

Bohu žel, jak pro koho. Na obecnou otázku “Podporujete svobodu slova?” odpovídá okolo 80% občanstva ano. (Na světovém žebříčku na 6. místě). Ale jakmile se začne drobet rýpat, podpora se ztrácí. Když se lidem předloží věta která odsuzuje stupeň civilizace, kulturu, nebo i vkus a zvyky ostatních (z právního hlediska nezávadná) a mají se vyjádřit jestli je v pořádku to říkat, tak rostoucí počet Američanů říká že ne, protože to je nenávistná řeč. Kategorie nenávistná řeč ne-existuje, neb nelze definovat. Mnoho Američanů ale věří že existuje a že se má trestat. Podle statistik to jsou mladší generace, pro které je teď důležitější nedotknout se citů lidí z určitých částí společnosti než mít právo říci co chci. To v Americe nikdy před tím nebylo – pro mladší generace to bývalo naopak. V březnu 2025 ukázala zpráva organizace The Future of Free Speech že jen 47% dotázaných ve věku 18-34 let věří, že řeč co by mohla urazit příslušníka menšin má být povolena. 70% těch přes 55 věří že svoboda slova je svoboda slova.

Používá se?

Ano, ale méně než je pro svobodnou společnost zdrávo. Průzkum organizace The New York Times Opinion / Siena College Poll v r. 2022 ukázal, že 84% dotázaných Američanů si myslí že se Američané bojí říci co si myslí a že je to na pováženou. Polovina přiznala že udělala to samé a něco nekomentovala kvůli obavám z kritiky a pomsty. Průzkum to srovnával se situací před deseti lety a čísla šla prudce nahoru, zvlášť v subjektech jako politika nebo barva pleti.
Jedním z faktorů byla panika kolem epidemie Wuhan chřipky a následovná reakce vlády, státních institucí a i většiny privátního sektoru. Říkat nahlas co si člověk o epidemii myslel, jakou kúru doporučoval a jakou vakcínu kritizoval se často nevyplácelo. Třeba levicový guvernér státu California, Gavin Newsom, tehdy podepsal zákon co zrušil lékařům povolení provozovat v jeho státě medicínu pokud se dopustili “misinformací” o virusu a jeho léčení – zřejmě první instance kde stát trestá za názor.

S novým presidentem se stav svobody slova a tisku lepší, i když to tak každý nevidí. 30% Američanů co se přiklání k Republikánům říká že mluví o politice bez obav, před rokem to bylo 22%. Necelých 20% Američanů co se přiklání k Demokratům mluví o politice bez obav, před rokem to bylo 35%. (Tady si myslím že hraje velkou roli to, že se skoro každý měsíc objeví další zpráva o tom co jejich president a vláda ty čtyři roky dělali).

Svoboda slova a tisku, jištěná svobodou být ozbrojený, se zatím ukázala jako solidní základ na kterém se buduje svobodná a prosperující společnost, ale ty svobody musí někdo hlídat. Už Benjamin Franklin, jeden z Otců Zakladatelů, napsal že “Kdo by chtěl zvrátit svobodu národa, ten musí začít s potlačením svobody slova.”