Americká samoobsluha

Hlavním zdrojem potravin a řady běžných domácích potřeb je v Americe, jako už dnes po světě všude, samoobsluha zvaná supermarket.

Úspěch prodejny tohoto typu záleží na tom jak je veliká, jak se tam parkuje a jak je daleko. Vedle prodejny potravin bývá supermarket i zelinářství, lékárna, návrat lahví a plechovek, květinářství, tabák, pekárna, rybárna, bankovní nebo pojišťovací pobočka a papírnictví. Jestli se tam prodává alkohol záleží na místních nařízeních.

Nakupuje se s pomocí pojízdného koše (shopping cart) který zákazník uchopí před vchodem a po naložení nákupu do auta bud svědomitě dotlačí na vyznačené místo, anebo nechá kde je (častější případ). O opuštěné pojízdné koše po parkovišti se stará sběrač, který jich dokáže tlačit před sebou neuvěřitelné množství.

U pokladny používá většina lidí bankovní debit karty, méně hotovost a v hůře prosperujících zónách platí zákazníci plastikem,co vydávají státní sociální služby. (Dříve platili příjemci státní podpory kupóny zvanými food stamps, dnes je to mnohem diskrétnější a rychlejší kartou).

Inzerce a kupóny na slevu se za posledních pár desetiletí přesunují nevyhnutelně z novin do virtuálního prostoru. Většina velkých řetězců nabízí zdarma “členství”. Výměnou za sledování vašich potřeb a nákupních zvyků dává “zaostřené” slevy a nabídky. Skoro každý dneska u pokladny dá naskenovat plastik s osobním “zákaznickým kódem” co automaticky započítává slevy za položky a hromadí body na kontě. Za body je pak třeba krocan “zdarma” před Dnem díkůvzdání, anebo benzín u řetězce  s vlastní pumpou, kde body sníží cenu typicky o 10-15%.

Mé město Meriden má asi 60 tis. obyvatel a slouží mu čtyři supermarkets. Většinu vlastní jeden z velkých obchodních řetězů co může pokrývat několik států. Nabídka se mění podle zájmu, s výjimkou “základních potravin” jako instantní kolínka se sýrovou polevou (macaroni and cheese), máslo z buráků (peanut butter), nebo rajská omáčka ve sklenici (spaghetti sauce).

Například ještě začátkem osmdesátých let se dal koupit za levný peníz syrový vepřový tuk. Z toho jsem dělal škvarky k hrůze mé americké novomanželky co žasla že lidé něco podobného jedí. Dneska bych musel vepřový tuk objednat v řeznické sekci supermarketu extra, ale zato mám na výběr několik druhů sojového tofu, čerstvé mango, artyčoky, nebo jehněčí z Nového Zélandu a dříve i půjčování filmů na DVD disku. Nakupovat se jezdí tak jednou za týden nebo méně, nakupují obě pohlaví.

Většina supermarketů nabízí kolem poledne hotová jídla – něco jako smorgasbord, kde si zákazník nabere salátu nebo hlavního chodu a platí podle váhy. Pokud cestujete, tak je to pohodlný a ekonomický způsob nabrat zásoby na piknik, neb supermarket není nikdy daleko od dálnice nebo hlavních silnic.

Větší města s náročnější klientelou uživí i prodejny potravin specializované na širší výběr jakostních a exotických nabídek. Maso bez hormonů, uzeniny bez nitritů, ovoce a zelenina vypěstovaná “organicky”. Opakem jsou malé krámy (bodega) v tzv. “sociálně vyloučených lokalitách” kde se sortiment omezuje na smažené brambůrky v pytlíku, konzervy, limonády, cigarety, sladkosti, toaletní papír, sušenky, zmrzlinu a losy. Za ceny mnohem vyšší než ve standartnich supermarkets (kvůli vysokém riziku a nákladům na jejich provoz).

Když tedy slyšíte “I’m going grocery shopping”, jede se do samoobsluhy.