Emile Amann, otec mé manželky, se dozvěděl o konci války 8. května 1945 v Horažďovicích. Dostal se do západních Čech se 4. obrněnou divizí (4th Armored Division) americké armády. Z malého amerického města přes Anglii, Francii, Lucembursko, Belgii a Německo.
Několik týdnů po konci války byl zpátky doma. Zemřel mu otec a armáda mu nabídla přednostní převoz do Států (na nákladních letadlech, co se vraceli přes Atlantik). Jako většina Američanů té generace si své válečné zkušenosti nechal pro sebe. Zapadl co nejdřív do normálního života, vychoval čtyři děti a Druhou světovou si připomínal jen s přáteli z války, se kterými si psal. Potom co jsme se poznali (a zpříbuznili) se mnou, “s někým odtamtud”, ale probíral svoje tažení dost často.
Desátník Amann
Cpl. Emile H. Amann se narodil ve Spojených státech roku 1917, jeden z osmi dětí přistěhovalců z francouzského venkova. Doma mluvili francouzsky, anglicky začal mezi dětma a ve škole. Jeho křestní jméno zkomolili “Ejml”. To mu zůstalo a nikdy nevadilo. Jeho otec se držel různých dělnických profesí okolo New York City, pak se usadili v malém městě pár hodin na sever ve státě Connecticut. Tam si koupili domek a už zůstali.
Před válkou bydlel blízko nich, pracoval jako kreslič ve větší firmě a hrál amatérsky hokej na “okresním stupni”. Chodil s děvčetem co poznal na kluzišti, kde měl vedlejší zaměstnání. Jmenovala se Catherine, byla ze šesti dětí, její matka se narodila v Irsku a Ejml jí z neznámých důvodů říkal Mick.
Spojené státy jdou do války
Byl odvedený v roce 1942 (z pěti bratrů sloužili čtyři). Po základním výcviku ho přidělili ke 4. obrněné divizi, co trénovala v kalifornských pouštích pro severoafrickou frontu. Vzpomínal že to nebyl tak špatný život. Jako většina vojáků měl dětství spojené s hospodářskou krizí a službu v obrněné divizi brali jako celkem dobrou, dočasnou práci. Během ročního cvičení “poznal spoustu fajn hochů ze všech koutů Ameriky, strava byla dobrá a poprvé jsem trochu cestoval.”
Z USA nakonec divize netáhla do Afriky, ale do Anglie.
Ve Francii
V červenci 1944, měsíc po invazi, už bojovala v Normandii. “Křest ohněm” a realita války na kontinentě byly ale mnohem horší než co každý čekal. Německá armáda byla ve válce nepřetržitě od roku 1939. Američané se museli všechno učit. Normandie měla navíc ideální terén pro obranu proti mechanizovanému protivníkovi.
Emile sloužil u štábu divizní skupiny jednotek, značeném Combat Command B. Pracoval na mapách, anebo řídil džíp jako spojka pro tankové kolony na frontě. (Zájemci o historické dokumenty najdou na tomto odkazu kopii žurnálu jeho jednotky od ledna 1945 do konce války). Vyprávěl, jaký respekt měli v divizi “the guys in Shermans” (kluci co byli posádky v tancích Sherman). Sherman neměl silný pancíř a dokázal ho vyřadit i jediný zásah. Dostávat se z hořícího tanku Sherman byl podle všech “naprostý děs.” Emile říkal, že byly přesto posádky co tak vystřídaly i dva nebo tři tanky.
Jeho názor na německou armádu, který podle něj držela většina divize, byl že Němci byli tvrdí a vynalézaví protivníci. Měli výzbroj a taktiky často lepší než Američani, ale “nebylo s nima duševně všechno v pořádku – podivně mysleli.” Poznal to osobně, v Německu byla jeho hlídka jednou z prvních co objevila tábor Buchenwald. Nikdy nezapomněl co tam viděl.
Ve Francii dostal Cpl. Amann vyznamenání Bronze Star za statečnost a užil franštinu, co si pamatoval z domova. Pak přišla bitva v Ardennách, kde byla jeho divize jednou z těch, kterým velel gen. Patton.
Skrz Německo do Horažďovic
Na jaře 1945 prošel krátkým bojováním v Čechách, kde ho zastihl VE Day/Victory Europe – (Vítězství v Evropě). O Čechách pamatoval, jaká to byla změna proti Německu: “nepřetržité vítání, davy nadšených lidí a německá armáda co kolabovala.”
Když mi ho moje budoucí žena poprvé představovala, řekla něco jako “Tati, tohle je ten Martin, je z Československa.” Myslela, že jako většina Američanů si nebude jistý, kde ta exotická země je.
Ejml řekl: “I was there! Do you know Horáš-Douit?
Americké bojování po světě
Cpl. Amann nebyl první nebo poslední Američan co bojoval za hranicemi. Opustil život který mu vyhovoval a jako většina Američanů to udělal ze dvou důvodů. Jednak ho o to jeho země požádala, jednak byl přesvědčený, že “jde v podstatě o správnou věc.”
Colin Powell, bývalý americký ministr zahraničí, to řekl v r. 2003 na sjezdu organizace World Economic Forum ve Švýcarsku takto. Při diskusi o “měkké” a “tvrdé” síle v mezinárodních vztazích prohlásil:
“Za posledních sto let jsme od našich břehů opakovaně odráželi za moře. Zrovna vloni do Afghánistánu, vystavovat naše skvělé mladé muže a ženy nebezpečím, které řadu z nich stály život. Nikdy jsme si neřekli o nic víc, než o tolik země kolik je potřeba k pohřbení.
Jen o to – a o možnost vrátit se domů a v pokoji najít a žít vlastní životy. Ale když v bitvě se zlem měkká síla nebo vyjednávání nestačí, Bohu žel, tvrdá síla je nezbytná”.
Pěkný příběh. Tak Emilemu patří poděkování. Je dobré si připomínat právě ty normální lidské osudy.
Dík, vyřídím. Veteráni tady poděkování vždycky ocení, i třeba za Vietnam s opožděním 25-30 let.
Jsem rád, že mohu poděkovat i za Vietnam alespoň touto cestou.
Můj brácha je kameraman, žil v Austrálii a natočil dokumentární film o jedné neznámé kapitole bojů ANZAC v Gallipoli. Pamětníci už bohužel nežijí, ale točil s mnoha dalšími vojáky i více než 80 let starými.
Říkal mi pak, že rozhovory s veterány různých bitev až po Vietnam byly zcela neuvěřitelným zážitkem, hlavně v tom jak ti lidé mají i dnes po tolika desetiletích zcela jasné životní postoje a hodnoty.
Martine, jen pokračuj, je to čtivé a tvá čeština je i po letech excelentní…. Emil si nevzpomene, ale i tak ho ode mne pozdrav… :-)))
Slávek