Jeden z těch, co v roce 1945 osvobozovali Evropu

Emile Amann, otec mé manželky, se jako desátník americké 4. obrněné divize
(4th Armored Division) dozvěděl o konci války 8. května v Horažďovicích.

Dostal se tam z malého amerického města Meriden přes Anglii, Francii, Lucembursko, Belgii a Německo. Několik týdnů potom byl zpátky doma – zemřel mu otec a tak vzal armádní nabídku rychlého převozu do Států (na nákladních letadlech a bombardérech co se vraceli přes Atlantik).

Jako většina Američanů té generace si své válečné zkušenosti nechal pro sebe, zapadl co nejdřív do normálního života, vychoval čtyři děti a jeho spojení s Druhou světovou připomínalo jen pár jeho přátel z války se kterými si psal. Když jsem ho poznal, tak ale se mnou, “s někým odtamtud”, probíral svoje tažení dost často.

Cpl. Emile H. Amann se narodil roku 1917, jeden z osmi dětí přistěhovalců z francouzského venkova. Jeho jméno se sice psalo francouzsky “Emile”, ale vyrostl coby “Ejml”. Rodiče začínali v různých dělnických profesích okolo New York City, časem se usadili v malém městě pár hodin na sever ve státě Connecticut, kde koupili domek a už zůstali. 

Před válkou bydlel blízko nich, pracoval jako kreslič ve větší firmě a hrál amatérsky hokej na “okresním stupni”. Chodil s děvčetem co poznal na kluzišti, kde měl vedlejší zaměstnání. Jmenovala se Catherine, byla ze šesti dětí, její matka se narodila v Irsku a Emile jí z neznámých důvodů říkal “Mick”.

V roce 1941 přišel Pearl Harbor, po kterém Spojené státy vyhlásily válku Japonsku. Na to Německo vyhlásilo válku Spojeným státům. Emile vzpomínal, jak tehdy “každý žasl nad představami Japonců a Němců že mohou Ameriku porazit” a kdo mohl, ten se dobrovolně hlásil sloužit.

Emile byl odvedený v roce 1942 (z pěti bratrů sloužili čtyři). Po základním výcviku ho přidělili ke 4. obrněné divizi, co trénovala v kalifornských pouštích pro severoafrickou frontu. Vzpomínal že to nebyl tak špatný život; on a většina vojáků měli dětství spojené s hospodářskou krizí a službu v obrněné divizi brali jako celkem dobrou, dočasnou práci. Během ročního cvičení “poznal spoustu fajn hochů ze všech koutů Ameriky, strava byla dobrá a poprvé jsem trochu cestoval.”

Emile Amann 43 (2)

Výcvik v kalifornské poušti, r. 43, Amann napravo

Z USA nakonec divize netáhla do Afriky, ale do Anglie a v červenci 1944, měsíc po invazi, už bojovala v Normandii. “Křest ohněm” a realita války na kontinentě byly ale mnohem horší než co každý čekal. 

Německá armáda, co nepřetržitě válčila od roku 1939, byla ve Francii ve srovnání s americkou profesionálním útvarem a Normandie měla navíc ideální terén pro obranu proti mechanizovanému protivníkovi. Emile sloužil u štábu divizní skupiny jednotek značené Combat Command B, kde pracoval buď na mapách, anebo řídil džíp jako spojka pro tankové kolony na frontě. (Zájemci o historické dokumenty najdou na tomto odkazu kopii žurnálu jednotky od ledna 1945 do konce války).

Vyprávěl, jaký respekt měli v divizi “the guys in Shermans” (kluci v tancích typu Sherman). Sherman byl ve srovnání s německými tanky v nevýhodě stran výzbroje a pancíře – dokázal ho vyřadit i jediný zásah. Dostávat se z hořícího tanku Sherman byl “naprostý děs”. Emile říkal, že byly přesto posádky co tak vystřídaly i dva nebo tři tanky.

Jeho názor na německou armádu, který podle něj držela většina divize, byl že Němci byli tvrdí a vynalézaví protivníci, měli výzbroj a taktiky často lepší než Američani, ale “nebylo s nima duševně všechno v pořádku; podivně mysleli”.

Ve Francii dostal Corporal Amann dekoraci Bronze Star za statečnost a užil franštinu, kterou se mluvilo u nich doma. V zimě 1944 bojoval v Ardenách a v Německu byla jeho hlídka jednou z prvních, co objevily tábor Buchenwald. Nikdy nezapomněl co tam viděl. Na jaře 1945 prošel krátkým bojováním v Čechách, kde ho zastihl V-E Day/Victory Europe (Den vítězství v Evropě). 

O Čechách pamatoval jaká to byla změna proti Německu: “nepřetržité vítání, davy nadšených lidí a německá armáda na kraji rozpadu.” Když mi ho moje budoucí žena poprvé představila, řekla něco jako “Tati, tohle je ten Martin, je z Československa.” Myslela, že jako většina Američanů si nebude jistý kde ta exotická země je. Emile řekl: “I was there! Do you know Horáš-Douit?

Ejml Amann nebyl první nebo poslední Američan co bojoval za hranicemi a opustil život, který mu vyhovoval. Jako většina Američanů to udělal ze dvou důvodů – protože ho o to jeho země požádala a protože byl přesvědčený, že “jde v podstatě o správnou věc.”

Colin Powell, bývalý americký ministr zahraničí, řekl na sjezdu organizace World Economic Forum ve Švýcarsku v roce 2003 při diskusi o “měkké” a “tvrdé” síle v mezinárodních vztazích toto:

“Za posledních sto let jsme od našich břehů opakovaně odráželi za moře (jako zrovna vloni do Afghánistánu), vystavovat naše skvělé mladé muže a ženy rizikům, co řadu z nich stály život. Nikdy jsme si pak neřekli o nic víc, než o tolik země, kolik je potřeba na to je pohřbít.
Jen o to – a o možnost jít domů, v pokoji najít a žít vlastní životy. Ale když v bitvě se zlem “měkká síla” nebo vyjednávání nestačí, Bohu žel, “tvrdá síla” je nezbytná”.

 

 

Hamm Luxembourg_American_Cemetery

Americký vojenský hřbitov, Hamm, Lucembursko

 

 

4 Comments
  1. Vit
  2. Martin Horsky
  3. Vit
  4. Anonymní

Leave a Reply

Your email address will not be published.