Národní svátek jménem Den práce, tedy Labor Day.

Práci čest!

V souladu s názorem že práce je pouze to, co se dělá manuálně, si americké odbory vyjednaly vlastní národní svátek. Načasovaný je ovšem velmi dobře. Jak ale země založená na podnikání a individualismu ke svátku práce přišla? 

První pondělí v září je od r. 1894 v Americe národním (federálním) svátkem jménem Labor Day – (Den, neb svátek práce). Má původ v úsilí americké vlády a zákonodárců na konci 19. století neutralizovat vliv radikálního socialismu na rostoucí americké odbory. Výměnou za odstup od násilí “třídního boje” dostaly odbory místo na veřejné scéně coby legitimní partneři v debatě – stav co jakž takž vydržel dodnes.

Svátek měl mít podle svých tvůrců podobu “průvodů, co ukážou lidem sílu a duch odborových organizací” a následovně festivaly a zábavy pro odboráře a jejich rodiny. V té době se už v Evropě slavil První Máj, ale americká vláda a odbory se rozhodly přijít s něčím jiným. Jednak už odbory nějaké oslavy v září držely, jednak tím zdůraznily svou totožnost coby organizace amerických dělníků – nikoliv pouhá větev Socialistické Internacionály.

Američané ale dneska Svátek práce s politikou nespojují. Považují ten den za neoficiální konec léta, hlavně na americkém Severovýchodě (kde je začátkem léta zase Memorial Day). Třídenní “Labor Day Weekend” v teplém začátku září je ideální pro piknik, cestování a obecné venčení.  

Americké odbory nabízí dělníkům co vstoupí (členství bývá někdy povinné, podle podniku) za jejich poplatky obvyklé služby; nutit podnik mít co nejvíc pracovních míst, platit co nejvyšší mzdu a odměňovat postupem na vyšší pozice ne za výkon, ale za odpracovaná léta.

Výsledky jsou pro zaměstnance dobré – do té doby než se jejich odvětví začne hroutit. (Viz americké ocelářství, obuv, elektronika, textil nebo automobilky).

Koukni po odborovym štítku!

Místa s odborovým zastoupením tak mizí. V r.1973 jich bylo v americkém privátním sektoru 83%, v r. 2009 už jen 48%. Ve veřejném sektoru naopak vzrostl ve stejné době počet míst s odborovým zastoupením ze 17% na 52%. Hájit zájmy municipálních, státních a federálních zaměstnanců před vykořisťovatelem kterým jsou řadoví daňoví poplatníci je pro odbory evidentně snazší a výnosnější.

Odbory státních zaměstnanců zvedly státní platy, penze a dary tak, že už de facto zbankrotovaly několik amerických států, v čele s Kalifornií. Ta má výroční schodek ve státním rozpočtu kolem 19 miliard dolarů a navíc jí chybí asi 500 miliard na vyplácení budoucích státních penzí, ke kterým se uvázala. Kde jsou doby, kdy se tu státním zaměstnancům říkalo “civil servant” (veřejný služebník)…

V americké domácí politice jsou odbory těžká váha, co stojí neochvějně při levici. Jen od r. 1990 darovaly politickým kandidátům přes půl miliardy dolarů – z 90% levici, tedy do kapes Demokratů. (Kandidát Obama, typický vzorek proletáře, od nich dostal v r. 2008 asi 75 miliónů USD). V politice zahraniční bývaly odbory pro-americké a proti komunismu; koncem Studené války hrály důležitou roli svou podporou polské Solidarity, spolupracujíc s vládní politikou co vedl president Reagan. Podobný scénář je dneska nemyslitelný – nová generace amerických odborových představitelů se počítá mezi “globální” hráče a marxismus obdivuje.