Jeden z těch, co v roce 1945 osvobozovali Evropu

Cpl. Emile Amann

Emile Amann, otec mé manželky, se dozvěděl o konci války 8. května v Horažďovicích. Dostal se tam se jako desátník americké 4. obrněné divize (4th Armored Division) z malého amerického města Meriden přes Anglii, Francii, Lucembursko, Belgii a Německo. Několik týdnů potom byl zpátky doma. Zemřel mu otec a armáda mu nabídla přednostní převozu do Států (na nákladních letadlech co se vraceli přes Atlantik).

Jako většina Američanů té generace si své válečné zkušenosti nechal pro sebe, zapadl co nejdřív do normálního života, vychoval čtyři děti a jeho spojení s Druhou světovou připomínalo jen pár jeho přátel z války se kterými si psal. Když jsem ho poznal, tak ale se mnou, “s někým odtamtud”, probíral svoje tažení dost často.

Cpl. Emile H. Amann se narodil roku 1917, jeden z osmi dětí přistěhovalců z francouzského venkova. Jeho křestní jméno bylo francouzské a jeho rodiče k němu francouzky mluvili, ale když začal chodit do školy, tak mu všichni říkali “Ejml” a to mu zůstalo. Rodiče začínali v různých dělnických profesích okolo New York City a po čase se usadili v malém městě pár hodin na sever ve státě Connecticut kde koupili domek a už zůstali.

Před válkou bydlel blízko nich, pracoval jako kreslič ve větší firmě a hrál amatérsky hokej na “okresním stupni”. Chodil s děvčetem co poznal na kluzišti kde měl vedlejší zaměstnání. Jmenovala se Catherine, byla ze šesti dětí, její matka se narodila v Irsku a Emile jí z neznámých důvodů říkal Mick.

Výcvik v kalifornské poušti, r. 43, Amann napravo.

V roce 1941 přišel Pearl Harbor, po kterém Spojené státy vyhlásily válku Japonsku. Na to Německo vyhlásilo válku Spojeným státům. Emile vzpomínal jak tehdy “každý žasl nad představami Japonců a Němců že mohou Ameriku porazit” a kdo mohl, ten se dobrovolně hlásil sloužit.

Emile byl odvedený v roce 1942 (z pěti bratrů sloužili čtyři). Po základním výcviku ho přidělili ke 4. obrněné divizi, co trénovala v kalifornských pouštích pro severoafrickou frontu. Vzpomínal že to nebyl tak špatný život; on a většina vojáků měli dětství spojené s hospodářskou krizí a službu v obrněné divizi brali jako celkem dobrou, dočasnou práci. Během ročního cvičení “poznal spoustu fajn hochů ze všech koutů Ameriky, strava byla dobrá a poprvé jsem trochu cestoval.”

Z USA nakonec divize netáhla do Afriky ale do Anglie a v červenci 1944, měsíc po invazi, už bojovala v Normandii. “Křest ohněm” a realita války na kontinentě byly ale mnohem horší než co každý čekal. Německá armáda, která už válčila nepřetržitě od roku 1939, byla ve Francii ve srovnání s americkou profesionálním útvarem a Normandie měla navíc ideální terén pro obranu proti mechanizovanému protivníkovi. Emile sloužil u štábu divizní skupiny jednotek značené Combat Command B kde pracoval buď na mapách, anebo řídil džíp jako spojka pro tankové kolony na frontě. (Zájemci o historické dokumenty najdou na tomto odkazu kopii žurnálu jednotky od ledna 1945 do konce války).

Vyprávěl jaký respekt měli v divizi “the guys in Shermans” (kluci co byli posádky v tancích Sherman). Sherman byl ve srovnání s německými tanky v nevýhodě stran výzbroje a pancíře – dokázal ho vyřadit i jediný zásah. Dostávat se z hořícího tanku Sherman byl “naprostý děs”. Emile říkal že byly přesto posádky co tak vystřídaly i dva nebo tři tanky.

Jeho názor na německou armádu, který podle něj držela většina divize, byl že Němci byli tvrdí a vynalézaví protivníci, měli výzbroj a taktiky často lepší než Američani, ale “nebylo s nima duševně všechno v pořádku – podivně mysleli”.

Ve Francii dostal Corporal Amann vyznamenání Bronze Star za statečnost a užil franštinu co si pamatoval z domova. V zimě 1944 bojoval v Ardenách a v Německu byla jeho hlídka jednou z prvních co objevily tábor Buchenwald. Nikdy nezapomněl co tam viděl. Na jaře 1945 prošel krátkým bojováním v Čechách, kde ho zastihl V-E Day/Victory Europe (Den vítězství v Evropě).  O Čechách pamatoval jaká to byla změna proti Německu: “nepřetržité vítání, davy nadšených lidí a německá armáda co kolabovala.” Když mi ho moje budoucí žena poprvé představovala, řekla něco jako “Tati, tohle je ten Martin, je z Československa.” Myslela že jako většina Američanů si nebude jistý kde ta exotická země je. Emile řekl: “I was there! Do you know Horáš-Douit?

Ejml Amann nebyl první nebo poslední Američan co bojoval za hranicemi a opustil život který mu vyhovoval. Jako většina Američanů to udělal ze dvou důvodů – protože ho o to jeho země požádala a protože byl přesvědčený, že “jde v podstatě o správnou věc.” Colin Powell, bývalý americký ministr zahraničí, řekl na sjezdu organizace World Economic Forum ve Švýcarsku v roce 2003 při diskusi o “měkké” a “tvrdé” síle v mezinárodních vztazích toto:

Americký vojenský hřbitov, Hamm, Lucembursko.

“Za posledních sto let jsme od našich břehů opakovaně odráželi za moře, jako zrovna vloni do Afghánistánu, vystavovat naše skvělé mladé muže a ženy které  řadu z nich stály život. Nikdy jsme si pak neřekli o nic víc než o tolik země, kolik je potřeba na to je pohřbít.
Jen o to – a o možnost vrátit se domů a pokoji najít a žít vlastní životy. Ale když v bitvě se zlem měkká síla nebo vyjednávání nestačí, Bohu žel, tvrdá síla je nezbytná”.

4th Armored Div.