Názory o “nerovnosti ras” americká společnost zavrhla začátkem šedesátých let. Staly se mezi lidmi “něčím co se nedělá a neříká” a vše ukazovalo na postupnou normalizaci lidských vztahů mezi různými etnickými segmenty národa. Ale to se nehodilo americké Demokratické straně, která nepřestává tlačit teorie o tzv. “rase” coby hlavní předmět veřejné diskuse.
44. americký president má africké předky, poslední generace co řadila černochy na nižší vývojový stupeň pomalu vymírá a kdo tu žije delší dobu, pozná že vztahy mezi lidmi odlišné vizáže tu jsou uvolněnější než kdekoliv jinde. Jediná velká společenská skupina které to vadí je americká levice, mohutně zastupovaná Demokratickou stranou (Democratic Party). Pro ní zůstává “rasový profil” občana jeho hlavní charakteristikou. Demokraté byli za americké Občanské války stranou pro udržení otroctví, zatímco její rival, Republican Party, vznikla jako strana co byla proti (president Lincoln byl Republikán). Do šedesátých let 20. století měla Demokratická strana těžiště hlavně na Jihu a zůstávala silně pro segregaci.
Pak ale Demokraté změnili kurs. Vsadili na politiku kde je vláda instrumentem ke zvednutí příjmů a společenské prestiže vybraných segmentů společnosti. Ale jen těch, které strana označí za “znevýhodněné” nebo “utlačované” – a které ji volí.
Když bohatnoucí americkou střední třídu “plíživý” marxismus Demokratů přestával táhnout, tak se jejich partaj zaměřila na předmět “rasové totožnosti” (racial identity). Zákony pro zvýhodnění některých menšin (Amish nebo Číňané se přihlašováním nemusí obtěžovat) Demokraté presentovali coby odčinění historických hříchů celé populace. O co šlo bylo samosebou posílení politické pozice Demokratů. Tak to tehdy vysvětlila své straně jedna z jejích hvězd, president Lyndon Johnson. Ten v privátní diskusi mezi straníky prohlásil “Já zařídím, že negři budou volit Demokraty příštích 200 let” *
Strana, co Američanům s africkými předky dřív upírala americké občanství, se tak najednou stala stranou co pro ně začala prosazovat “zvláštní zacházení.” (Ne tedy rovnost před zákonem, jak to chtěli Republikáni).
Výsledkem je nová verze staré teorie rasové nadřazenosti – “soft bigotry of low expectations”. (Volně přeloženo “měkká bigotnost malých očekávání”). Demokratická strana říká, že chtít od amerických černochů to co chce společnost od ostatních není fér. Podle ní nejsou schopní myslet za sebe a jednají především pudově. Proto je správné, aby na sebe Demokraté vzali funkci jejich ochránců. Výměnou za formální rozeznání této role a 100% voličskou podporu.
Ukázka z praxe: Posledních pár týdnů před volbami je Američan zvyklý na to být doma vyrušován telefonem a pěšími návštěvami. Když jako dobrovolníci chodíte s kolegou ode dveří ke dveřím, ví domácnost okamžitě o co jde a pokud vám po zazvonění otevřou, máte štěstí.
Situace je ale jiná když je kolega americký černoch a vy běloch (řekněme Mike a Martin). Tahle kombinace vám otevře dvéře skoro každé bělošské domácnosti která volí levici. Uvítá vás úsměv, bodrost a dobrá nálada. Do momentu kdy se představíte jako dobrovolníci v kampani zvolit Republikána. Přátelský pár učitelky základního stupně a doktora práv z firmy co se specializuje na žaloby za různé újmy ztuhne a vysouká ze sebe, že vaší brožůrku a informace nechce. Pak si změří vašeho černošského kolegu pohledem “nechápu, nechápu”.
Zatímco já jsem pro ně jenom protivník nízké inteligence a chybných názorů, Mike je pro ně zaprodanec co se upsal ďáblu za mrzký peníz (jazyk americké levice na toto téma silně připomene jak Rudé Právo psávalo o “emigrantech”).
Skutečnost je, že Mike od Velkého Bílého Otce nic nechce. Je Republikán protože chce pracovat pro sebe a stát z něj ždímá co se dá. Z jeho peněz pak vláda zajišťuje nadprůměrné platy státním zaměstnancům a subvence užitečným subjektům. Jako té učitelce, která by mimochodem za nic nebydlela ve čtvrti co není minimálně z 95% bílá.
Martin Luther King prohlásil že sní o národě, kde budou lidé posuzovat jeden druhého “ne podle barvy pleti, ale jakosti charakteru”. Mike je v tomto směru mnohem dál než třeba president Obama, který na nařčení svých politických protivníků z diskriminace nevidí nic špatného. Demokraty oblíbené “trumfování rasou” (“playing the race card”) pracuje tak, jako pracovalo trumfování “třídním původem” a stranickou příslušností v bývalém Táboře míru nebo v Německu třicátých let (“třídní původ”, “rasový původ”, “národnost”).
Kdo tedy hledá v Americe rasismus, musí začít u politiků a stoupenců Democratic Party; strany co dokola všem připomíná jak je “proti-rasistická.”
* Ronald Kessler, kniha "Inside The White House"
Moc pěknej článek.
super