A co rasismus?

Co mělo zmizet, nemizí

Kultura se po Americe začátkem šedesátých let měnila. Humor, nebo poznámky, co ještě předešlá generace nepovažovala za nic hrozného, se staly tabu. Něčím co se nedělá a neříká. Poslední generace ve které silné procento bralo černochy za “jiné” vymírala. Kdo vyrůstal v Americe v sedmdesátých letech už nebyl posedlý starostí o tom jak kdo vypadá a odkud je.

Průzkumy veřejného mínění to odrážely. Firma Gallup zaznamela, že tzv. “mezirasové” vztahy se podle odpovědí veřejnosti silně lepšily koncem devadesátých let. V r. 2004 je za dobré nebo velmi dobré považovalo 72% Američanů. V r. 2008 vyhrál úřad presidenta Američan s africkými předky.

Pro mnoho voličů to bylo gesto symbolicky uzavřít jistou kapitolu v amerických dějinách a pokračovat jako jeden národ. V r. 2024 odpovědělo 43% dotázaných, že vztahy jsou horší než bývaly.

Cui bono?

Podle mnoha pokrok brzdí část politické třídy, která vidí “boj proti rasismu” jako legitimizaci své profesionální existence a bezedný zdroj moci a příjmů. Americká levice, zastupovaná Demokratickou stranou (Democrat Party), je jediná velká společenská skupina pro kterou zůstává “rasový profil” občana jeho hlavní charakteristikou.

Demokratická strana byla za americké Občanské války pro udržení otroctví a po odtržení jižních států řídila vládu Konfederace. Její rival, Republican Party, vznikla jako strana s programem postupné emancipace všech Američanů a zrušení otroctví. President Lincoln byl Republikán.

Do šedesátých let 20. století měla Demokratická strana těžiště hlavně na Jihu a zůstávala silně pro segregaci. Podle nich byla vláda instrumentem ke zvednutí příjmů a společenské prestiže vybraných skupin společnosti. (Samosebou pro ně ty skupiny musí nejdříve volit, jinak nedostanou nic). A volit mají proto, že jsou nespravedlivě “znevýhodněné” nebo “utlačované.”

Nejprve to byli to bílí voliči, co nechtěli posílat děti do škol co nebyly na 100% bílé. Pak ale Demokraté změnili kurs.

Segregaci ne, jen zvýhodnění

Když bohatnoucí americkou střední třídu plíživý marxismus Demokratů přestával táhnout, partaj se zaměřila na předmět “rasové totožnosti” (racial identity). Zákony pro zvýhodnění některých menšin strana presentovala coby odčinění historických hříchů celého národa. O co šlo, bylo samosebou posílení Demokratů. Tak to tehdy vysvětlil jejímu vedení president Lyndon Johnson (v úřadu 1963-1969). Ten v privátní diskusi mezi straníky prohlásil “Já zařídím, že n**gři budou volit Demokraty příštích 200 let” *  

Strana, co Američanům s africkými předky dřív upírala americké občanství, se najednou stala jejich protektorem. Jak? Politikou prosazování “zvláštního zacházení.” Ne tedy rovnosti před zákonem, jak to chtěli Republikáni.

Co byste si bez nás počali

Výsledkem je nová verze staré teorie rasové nadřazenosti – soft bigotry of low expectations. Volně přeloženo, “měkká bigotnost malých očekávání”.

Demokratická strana říká, že chtít od amerických černochů to co chce společnost od ostatních, není fér. Podle ní nejsou schopní myslet za sebe a jednají především pudově. Proto je správné, aby na sebe Demokraté vzali funkci jejich vůdců a ochránců.

Výměnou za formální rozeznání této role a 100% voličskou podporu od každého, koho klasifikují za černocha. (A ti co tak nevolí mezi ně nepatří, jak prohlásil presiden Biden v r. 2024).

Ukázka z praxe

Posledních pár týdnů před volbami je Američan zvyklý být doma vyrušován. Telefonem, i pěšími návštěvami. Když jako dobrovolníci chodíte s kolegou ode dveří ke dveřím, ví domácnost okamžitě o co jde. Pokud vám po zazvonění otevřou, máte štěstí.

Situace je ale jiná, když je kolega americký černoch a vy běloch (řekněme Mike a Martin). Tahle kombinace vám otevře dvéře skoro každé bělošské domácnosti která volí levici. Uvítá vás úsměv, bodrost a dobrá nálada. Do momentu kdy se představíte jako dobrovolníci v kampani zvolit Republikána.

Přátelský pár učitelky základního stupně a vysokého byrokrata úřadu pro životní prostředí ztuhne a vysouká ze sebe, že vaší brožůrku a informace nechce. Pak si změří vašeho černošského kolegu pohledem “nechápu, nechápu”. Zatímco já jsem pro ně jenom protivník nízké inteligence a chybných názorů, Mike je pro ně zaprodanec. Upsal se asi ďáblu za mrzký peníz. (Mimochodem, jazyk americké levice je jak když Rudé Právo psávalo o “emigrantech”, “ztroskotancích”, nebo “válečných štváčích ze Západu”).

Charakter, ne barva pleti

Skutečnost je, že Mike od Velkého Bílého Otce nic nechce. Je Republikán, protože chce pracovat pro sebe a stát z něj ždímá co se dá. Z jeho peněz pak vláda zajišťuje nadprůměrné platy státním zaměstnancům a subvence užitečným subjektům. Jako té učitelce, která by mimochodem za nic nebydlela ve čtvrti co není minimálně z 98% bílá.

Martin Luther King prohlásil že sní o národě, kde budou lidé posuzovat jeden druhého “ne podle barvy pleti, ale jakosti charakteru”. Mike je v tomto směru mnohem dál než třeba president Obama, který na nařčení svých politických protivníků z rasové diskriminace nevidí nic špatného.

Demokraty oblíbené “trumfování rasou” (playing the race card) pracuje tak, jako pracovalo trumfování “třídním původem” a stranickou příslušností v bývalém Táboře míru. Anebo v Německu třicátých let (“třídní původ”, “rasový původ”, “národnost”).

---

Kdo tedy hledá v Americe rasismus, musí začít u politiků a stoupenců Democratic Party; strany co dokola všem připomíná jak je “proti-rasistická.”

* Ronald Kessler,  kniha “Inside The White House”