V Soči zázrak jako v Lake Placid nečekám…

Návrat nákladů firem a vlád na své zviditelnění podporou Olympijských her je nejistá věc. Ale jeden moment v historii her jednou vrátil Američanům každý cent a každou kapku potu.

V roce 1980 na zimních olympijských hrách v Lake Placid, na severu státu New York, nečekal od amerického hokejového mužstva nikdo nic. Pravidla her tehdy nepovolovala účast profesionálních hráčů, takže americký hokej representovali studenti několika universit s hokejovým programem.

Ale i o tom, jaký talent kvůli tomu olympijské mužstvo postrádá, byly mezi přáteli sportu spory. Série přátelských utkání rok předtím mezi sovětským týmem a výběrem NHL dopadla totiž pro Američany neslavně. Proto si prvních výher amerického hokejového mužstva všímalo v Lake Placid ze začátku jen pár lidí. Já mezi ně na americké půdě jako čerstvý přistěhovalec tehdy patřil.

Pamatuju, jak mi v práci jeden Američan co sledoval hokej přišel oznámit, že tým USA porazil Československo a jestli to staví věci do nového světla. Řekl jsem mu že kdo porazil československé hokejisty, ten má šanci na zlatou. (I když mne ta prognóza nic nevynesla, byl jsem pak na svou expertisu hrdý).

Co následovalo, bylo drama stavíc proti sobě zápal amatéra (průměrný věk člena amerického olympijského hokejového týmu roku 1980 bylo jednadvacet) a dovednost odborníka. Herb Brooks, trenér Američanů, později řekl že věděl, že na evropské a ruské hráče jeho studenstvo technicky a zkušenostmi nikdy mít nebude, ale že protivníci nebudou rychlejší nebo v lepší kondici – fyzicky a mentálně. On, do té doby neznámý universitní trenér, na to měl necelý rok a půl.

Vzhledem k tomu, že hokej je v USA v popularitě daleko za americkým fotbalem, byla jeho volba hráčů pro olympijské mužstvo omezená. Nakonec ho sestavil převážně z hokejistů dvou universit; University of Minnesota (kde učil) a Boston University. Hráči se teda neviděli poprvé – na druhou stranu ale byly Boston a Minnesota ve studentské hokejové lize tvrdí rivalové.

Postup co Herb Brooks zvolil pro vybudování nového tělesa byl brutálně jednoduchý. Po skončení tréninku se namátkou zeptal hráče “Jak se jmenuješ a odkud jsi?” a pak “Za koho hraješ?” 

Hráči odpovídali “Phil Verchota, St. Paul, Minnesota – University of Minnesota” nebo “Jack O’Callahan, Charlestown, Massachusetts – B.U.” Na to trenér odvětil “Pokračujeme!” a následoval sprint od červené čáry k modré a zpátky. Tak to chodilo do té doby, než jeden den konečně uslyšel co chtěl: “Mike Eruzione, Winthrop, Massachusetts. Hraju za Spojené státy!”

To byla tedy sestava, co se proti všemu očekávání po výhře své skupiny postavila proti sovětskému mužstvu – vítězi posledních čtyř Olympijských her.

Utkání začalo v hale zvané Olympic Fieldhouse, tentokrát naplněné do posledního místa. Diváci přišli na hokej a na víc. V Americe doznívalo “období po Vietnamské válce” a patriotismus se veřejně moc nenosil. Ale příklad jejich olympijských hokejistů, navíc v Američany obdivované roli “slabšího psa” v boji se silnějším, dal divákům potřebné postrčení přinést na stadión americké vlajky a spontánně zpívat vlastenecké písně jako “Bůh žehnej Americe”.
Americké televizní stanice takový zájem nečekaly a zápas sice snímaly, ale nevysílaly – jediný přímý přenos dělaly blízké kanadské stanice.

První dvě třetiny byli Američani většinou pozadu, ale zůstávali agresivní. Ve třetí vyrovnali na 3:3 a sovětský tým začal ztrácet nervy. Deset minut před koncem zaskóroval  z osmi metrů kapitán Eruzione – šok, ze kterého se protivník už nevzpamatoval.

Televizní hlasatel Al Michaels, (neznámý komentátor, kterého jeho stanice poslala protože žádná z jejích hvězd neměla zájem), poslední momenty zachytil větami, co jsou dneska částí americké hokejové historie – a historie amerického sportu vůbec:

“Jedenáct vteřin. Máte deset vteřin, odpočet běží. Zůstává pět vteřin hry! Věříte na zázraky? Ano!”

Zázrak se už neopakoval a opakovat nebude. Nemám pochyb, že v Soči bude k vidění špičkový hokej, ale předváděný hlavně zaměstnanci zábavního odvětví a sportovci státně a reklamou dotovanými. To jejich úsilí a zápal pro hru nezlehčuje, ale už jde o profesi, ne zápas slabšího psa.

O zápase také natočil Disney v roce 2004 film “Miracle”. Doporučuji.

P.S. Může někdo přiblížit, co se stalo v roce 1980 s olympijským hokejovým mužstvem bývalé ČSSR? Prohrát 7:3 s výběrem americké studentské hokejové ligy…