Radikální generace Baby Boomers jde do důchodu

Američan narozený mezi lety 1946 a 1965 patří k tzv. “Baby Boom” generaci. “Výbuch dětí” Ameriku změnil a jak to dnes ta generace sama hodnotí, ne vždy k lepšímu.

Ročníky to byly silné. V r. 1964 bylo 40% americké populace mladší devatenácti let. Bylo jich hodně, měli mininum starostí a dospívání za účelem převzetí břemena zodpovědnosti za sebe a za obec jim šlo jak psovi pastva. Ameriku protáhly v šedesátých letech vlastní verzí “kulturní revoluce.” 

Díky této revoluci je dneska raritou najít vysokoškolského profesora co neobdivuje Fidela, pálení americké vlajky spadá pod svobodu slova, podnikatel je vzdělancům podezřelým zloduchem a bývalý “arsenál demokracie” je opovrženíhodným “vojensko-hospodářským komplexem”. Za domácnost se počítá také “single-parent household” (domácnost jediného rodiče), od matek se očekává příjem a rodiče podporují potomky i 4-6 let po jejich plnoletosti.

Nevinil bych ale děti za hříchy otců. Rodiče, co “Výbuch dětí” způsobili, byla generace co pamatovala hospodářskou krizi třicátých let a Druhou světovou. Američan co se vrátil domů z bojování v Evropě nebo Pacifiku chtěl v první řadě zapomenout na válku, oženit se, založit rodinu a užít konečně života. Během prosperujících padesátých a šedesátých let se mu to většinou podařilo. Lidé se stěhovali do předměstských domků, kupovali auta a bazény, cestovali a začali dávat děti na studie. Chtěli pro své děti snazší život a typicky od nich žádali méně, než co se žádalo od nich.

Když Bill nosil vous a Hillary brýle

Výsledkem bylo, že pro novou generaci nebylo nic dost dobré. Zejména pro mládež co prošla vyššími vzdělávacími institucemi. Tam je čekala nová americká akademická společnost, propadlá teoriím evropské levice. Jakkoliv tehdy socialismus v USA netáhl voliče, zabíral u jejich dětí. Studentům se ze škol do “skutečného života” (“real life”) moc nechtělo a levicovou indoktrinaci o tom že je americká společnost zralá pro radikální změny brali s nadšením.

Vystavit společnost kde bude každý dávat dle schopností a dostávat dle potřeb ale není tak jednoduché (jak snad národ poučilo členství ve Východním bloku). Uvolnit společenské normy co říkají co se od koho očekává je naopak práce snadná a často veselá.

Amerika to nicméně nějak přežila a první příslušníci “Baby Boom” generace začínají odcházet do důchodu. Co po nich zůstává? Nic moc. Americká společnost nebyla v padesátých letech zdaleka ideální. Řada jižních států měla zákony co klasifikovaly občanství podle “rasy” a držely se doktríny “rovnoprávného, ale odděleného” spolužití. Populární kultura a státní orgány měly prestiž co si často nezasloužily a vzorem zaměstnance měl být “muž organizace” – někdo kdo zná své místo, neodmlouvá a dbá na to jak representuje firmu i v osobním životě. 

Baby Boomers dnes

Ale i se všemi problémy vidí dneska Američané padesátá léta a léta předtím jako věk, kdy bylo vše jasnější a jednodušší.

Poukazuje na to třeba řetězový e-mail, co má ocenit ty “Staré Páky” – Američany co vyrostli před Druhou světovou. Tady je:

“Staré Páky poznáte lehce. Na stadiónech během hymny (Star Spangled Banner) Staré Páky smeknou, stojí v pozoru a zpívají beze studu. Znají slova a věří jim.
Staré Páky pamatují  Druhou světovou, Perlový Přístav, Guadalcanal, Normandii a Hitlera. Pamatují Atomový Věk, Korejskou válku, Věk tryskového letadla a Měsíční přistání.
Pamatují více než padesát zahraničních misí pro udržení míru od roku 1945, nemluvě o Vietnamu.

Když se při chůzi srazíte se Starou Pákou, omluví se vám. Když se míjíte na chodníku, Stará Páka pokývne na pozdrav a před ženou se dotkne klobouku. Staré Páky důvěřují lidem které neznají a jsou zdvořilí k ženám. Staré Páky podrží dveře pro ty za sebou. Když jdou po chodníku se ženou, drží se pro její ochranu na straně ulice. Staré Páky se stydí za sprostoty před ženami a dětmi a nelíbí se jim vulgarita v televizi nebo ve filmu.

Staré Páky vlastní mravní odvahu a osobní čest. Chlubí se jen když je řeč o jejich dětech nebo vnoučatech. Staré Páky vědí, že naší skvělou zem nechrání její politici, ale mladí muži a ženy co slouží v její armádě. 

Tahle země potřebuje Staré Páky s jejich pracovní etikou, smyslem pro zodpovědnost, hrdostí na svou vlast a obdivuhodným měřítkem hodnot. Potřebuje je dneska víc než kdy jindy. Díky Bohu za Staré Páky!”

Kostrbaté, ale výstižné.