Pár postřehů z řízení auta v USA a setkání se sheriffem

milus_o_1

Vypůjčení a provozu auta se v Americe, ani při první návštěvě. Američané jsou celkem klidní řidiči a zástupce zákona z míry moc nevyvede. Zvlášť když jde o menší přestupek a nejste zdejší.
Podobnou příhodu velice pěkně popisuje z českého pohledu Miluše Ondrejátová:

Před několika dny jsme se vrátili z výpravy za poznáním národních parků USA. Projeli jsme 4 státy a klasiku jihozápadních národních parků – Kalifornii, Nevadu, Arizonu, Utah. Před odletem jsme si objednali z půjčovny na letišti auto včetně potřebného pojištění, kategorie standard, za což jsme měli zaplatit celkové půjčovné kolem 500 USD pro sjednaný počet dní.

Naši cestu jsme začínali v San  Francisku, kam jsme přiletěli asi hodinu před půlnocí.Po příletu jsme po malém rozkoukání našli námi zvolenou půjčovnu na letišti. Celá procedura půjčení auta proběhla v řádu minut a šli jsme si vybírat čtyřkolého kamaráda. Protože v půjčovně aktuálně neměli žádné auto v kategorii standard, mohli jsme si vybírat z autíček vyšších tříd. Zalíbil se nám sněhově bílý Chevrolet Impala a s tím jsme vyrazili do ulic San Franciska. GPS jsme si vzali svoji, i tak se nám ale podařilo najet trochu víc kilometrů, než jsme zamýšleli – bylo to však povětšinou dané ne zcela aktuální mapou USA, kterou jsem pro svůj TomTom těsně před odjezdem zakoupila. Asi mi poslali něco staršího ze skladu, nebo čert ví, v jakých vlnách tyhle aktualizace probíhají.

Čeho jsme si při našich cestách všimli poměrně brzy, bylo velmi umírněné chování řidičů, a to jak ve městech – žádné závody při startu na zelenou jsme nikde neviděli (povětšinou rozjíždíte dvoutunové vozidlo s automatickou převodovkou), na dálnicích na nás nikdo neblikal dálkovými světly, aby nás nepovolenou rychlostí předjel. Je pravdou, že obecně většina řidičů jela o trochů více než byl povolený limit, avšak rozdíl byl tak cca 5-10 mil maximálně.

Obecně bezpečnostní prvky byly velmi nápadné. Na silnicích mimo dálnice byla častá tzv. “turn out” místa, kde se auto mohlo bezpečně otočit, aniž by byť na chvíli blokovalo pruhy silnice. Dále krajnicové pruhy byly na většině komunikací velmi rušící, když se na ně zabrousilo, zazněl opravdu nepříjemný zvuk.

Další prvky upozorňující na chybný směr vozidla – středové pruhy (a někdy i krajnicové) měly často vyražené drážky, takže případné “olíznutí” středové či krajní lajny taky nebylo nic moc. Je faktem, že povětšinu cest po dálnici byly cesty tak nějak velmi přímé a už na několik desítek kilometrů dopředu bylo vidět, kam se bude trasa ubírat. Na druhou stranu mnoho úseků (zejména zatáčky) bylo ošetřeno sníženou rychlostí. I semafory jsou koncipovány jinak – stojan se semafory není hned u čáry, kde zastavujete na křižovatce, ale je posunut více dopředu, aby byla světla velmi dobře viditelná i tomu prvnímu v řadě. Napoprvé se mi chtělo ze zvyku dojet přes křižovatku až ke světlům :-).

Při odbočování doprava řidiči jezdili i na červenou (za předpokladu, že dali přednost těm, kteří měli zelenou) – kdo nejel, byl bez milosti vytrouben. Co nás překvapilo a mě dosti zaskočilo, byla absence mlhovek v autě jako jeho vybavení. Parádní mlhu jsme  totiž chytli hned na začátku naší cesty, v Yosemite parku, kde byla i kombinace s deštěm a kroupami, takže jsem dokonce v jeden moment myslela, že nasněžilo :-). Mlhovky jsem v autě nenašla a ani jsem je neviděla na ostatních autech. Některá auta v mlze ani nesvítila běžnými světly.

Faktem je, že v parcích je naprostá většina aut s turisty, a to různých národností, takže bylo znát, že každý se snažil si poradit se situací, jak umí. Když nebylo vidět cca ani na 3 metry před sebe, zapínalo se výstražné blikání (opět jen někdo). Na druhou stranu se v parcích jezdí o dost pomaleji (především kvůli tamním obyvatelům, třeba medvědům, jeden nám přešel přes silnici), takže stačí hodně snížit rychlost a prostě jet, jak to situace dovolí. Výhodou je, že se na Vás nikdo zezadu nelepí s cílem předjet a získat cenný náskok několika sekund :-).

Tím jsem chtěla zmínít ještě jednu raritu, která by byla dost vhodná i zde a se kterou jsme se běžně setkávali při cestách po parcích i mimo ně – pomalejší auta dávala přednost rychlejším a využívala k tomu hlavně “turn out” místa. Během našich cest jsme také neviděli žádnou nehodu osobního automobilu. Jen jeden kamion sjel do středového pásu dálnice a zaslechli jsme o nehodě motorky.

Najeli jsme celkem asi 5000 km.Také jsme při cestách viděli mnoho policejních hlídek (ve městech i na dálnicích), kteří buď číhali na řidiče, který by se nechoval v rámci pravidel nebo již někoho zrovna lapili – světla policejních aut přehlédnout nelze. Hlídky v USA staví nikoliv preventivně, jako v některých případech u nás, ale zpravidla jen tehdy, kdy k pochybení dojde a je důvod k zastavení. Protože bylo naše auto vybaveno tempomatem, cestu jsme si docela užívali a vlastně jsme v první chvíli vůbec netušili, proč se za námi jedno takové auto se sheriffem rozblikalo…

Projížděli jsme zrovna klidným Utahem, z Monument Valley jsme přejížděli na sever do národního parku Arches, přes městečko Monticello. Žádný přestupek z cesty, kterou jsme ten den urazili, jsem si nevybavila, stáhla jsem okno. Ještě ve zpětném zrcátku bylo vidět, že si sheriff kontroluje zbraň u pasu, aby byl jaksepatří připraven. Po úvodním pozdravení jsem tak nějak přestala vnímat, pořád  mi to připadalo jako ve snu, ze kterého se chci probudit. První reakci, kterou jsem ze sebe dostala, byla, jestli nás teda někde naměřil a proč nás staví. Sdělil nám, že se nejedná o akci policie, ale jeden účastník provozu si všiml, že asi cca 40 mil nazpět jsme při projíždění policejního auta, které jelo k jakési nehodě motorky, nesnížili dostatečně rychlost a asi nepřizastavili u krajnice, což je jakýsi předpis Utahu.

Po těch všech ujetých mílích toho dne jsem si ani rychle nevybavila, kde to asi tak bylo – to jsem samozřejmě nahlas neřekla :-). Protože se jednalo o stížnost soukromé osoby,  policie zde vystupuje pouze jako prostředník, v případě nesouhlasu s tvrzením jde celá věc k soudu. Jak jinak, jsme v Americe, že :-). Vysvětlili jsme, že jsme cizinci na dovolené, auto je z půjčovny a bohužel toto pravidlo jsme neznali. Během rozhovoru jsme se dozvěděli o kterého řidiče se jedná. Byla to řidička v červeném autě. Protože na dané cestě jsme potkali za posledních 40 mil jen několik aut, vzpomněla jsem si na jednu zapšklou pani, kterou jsem na trase předjela. Pak jsem si všimla, že se na nás trochu lepí – teď je to jasné, opisovala si značku našeho auta.

Sheriff nám řekl, že se jde dohodnout s protistranou a uvidí, co se dá dělat. Asi deset minut jsme seděli a říkali si, kolik tak po nás můžou chtít a na jakou kauci mě případně pustí z Alcatrazu. 🙂 Sheriff pořád telefonoval, bylo to celkem napětí. Pak k nám přišel, odevzdaně jsem na něho koukla, holt co řekne, bude náš Ortel, o kterém sice můžeme diskutovat, ale až před soudem.

Uf, paní si podle naší poznávací značky myslela, že jsme frajírci z Kalifornie, kteří nedbají pravidla Utahu a to se musí nahlásit. Po zjištění, že nejsme kalifornští frajírci, nýbrž cestovatelé z nějaké divné republiky, své obvinění stáhla a sheriff se s námi s úsměvem rozloučil. 🙂

ondrej_facezdroj: Blog Miluše Ondrejátová, Server iDnes

Leave a Reply

Your email address will not be published.