Jaltská konference – případ neopětované americké lásky

Jalta, únor 1944

Bylo poslední setkání “Velké trojky” protivníků Německé říše před koncem války jen nekalé kšeftování velmocí s osudy malých zemí?

V únoru 1944 se na konferenci s krycím jménem Argonaut setkala “Velká trojka” válečné aliance : za USA president Roosevelt, za Velkou Británii premiér Churchill, a za Sovětský svaz generální tajemník Stalin. Jak se později ukázalo, bylo to jejich poslední schůzka před porážkou Německa. 

Kdo na konferenci zřetelně chyběl, byli “menší” členové Západní koalice; Francie, Polsko, Čína – o zemích jako Jugoslávie, Litva nebo Československo nemluvě. Atmosféru konference popsal Churchill coby “Riviéra v Hádu”. Jeho zpravodajci zjistili, že na konferenci NKVD nejen odposlouchává pracovní prostory jeho delegace, ale i jeho privátní ubytování. Ostatní delegace na tom byly stejně, ale neprotestoval nikdo a president Roosevelt na upozornění sotva reagoval.

Zato Stalinovu residenci střežilo 620 členů bezpečnostních složek, plus osobní garda dvanácti Gruzínců se samopaly.

Hlavou Západních spojenců byl, díky závislosti všech jejích členů na americké vojenské síle a americké hmotné a finanční pomoci, bezvýhradně president Roosevelt. Čeho chtěl v Jaltě dosáhnout?

Od Stalina chtěl jen dvě věci :

• vojenskou pomoc v Pacifiku
• sovětskou spolupráci s udržováním “světového míru” skrze projekt americké diplomacie – Organizaci spojených národů

Dostal obojí. Příslib, že Sovětský svaz vyhlásí válku Japonsku do tří měsíců po porážce Německa a Stalinův souhlas do OSN vstoupit (ovšem jako jeden z pěti permanentních členů Bezpečnostní rady, s právem veta).

Naproti tomu Churchill chtěl prosadit rámec, ve kterém se mocnosti zavážou obnovit národní a politickou mapu Evropy. S možnými úpravami, prostřednictvím “velké mírové smlouvy” (na způsob Westfalské nebo Versailles).

Ale Churchill, zastupující mocnost na ústupu ze slávy, vojensky a finančně závislou na nastupující velmoci americké, nedostal nic. K “velké poválečné mírové konferenci” nikdy nedošlo.

Stalin chtěl volnou ruku na území pod kontrolou Rudé Armády a záruky, že se “kapitalistický tábor” nespolčí s Německem proti zemi Sovětů. Dostal prakticky vše, o co si řekl a víc – mapa Evropy co nakreslil on vydržela do roku 1989.

Skutečnost byla, že Stalin byl v únoru 1945 na vrcholu své moci. Jeho Rudá Armáda byla na Odře, na dosah Berlína, zatímco Západní fronta stála v Holandsku. Úlohy Velké trojky tehdy vystihl dost přesně sám Stalin: “Churchill – vy jste dali čas, Roosevelt – vy jste dali peníze – a my jsme dali krev.” 

Západní spojenci, co do června 1944 v Evropě žádnou větší armádu neměli, to viděli podobně. Proto bylo jejich prioritou podporovat bojeschopnost Rudé Armády za každou cenu. A popisovat Sovětský svaz coby drahého přítele, vzorného spojence a positivní sílu v budoucím poválečném uspořádání světa.

Nešlo ale jen o to, že v Jaltě Stalin držel všechny trumfy. Západním spojencům často ani nedocházelo o co se hraje. Osvobození území okupovaného německou armádou znamenalo pro Západní spojence hlavně vojenský problém, v druhé fázi pak humanitární. Americké vojenské velení v poli nemělo ani chuť, ani instrukce nebo dostatečné znalosti ovlivňovat politickou situaci v osvobozované Evropě. Vrchní velitel amerických ozbrojených sil, Gen. George Marshall, se vyjádřil ve smyslu že “návrhy riskovat americké životy pro politické cíle jsou pro něj nepřijatelné.”

Sovětský svaz měl naopak pro vstřebávání nových evropských území zajeté a úspěšné praktiky. Smlouva Molotov-Ribbetrop mu dala první příležitost je vyzkoušet už v roce 1939, v okupovaném východním Polsku, v baltských státech, Bukovině a finské Karélii. Stalin věci nekomplikoval – věděl jak dosadit poslušnou vládu, jak použít NKVD k odstranění případné opozice a kam přesunout tu část populace, které se nový režim nelíbil.

Jestli mohl Západ, (a “Západ” tehdy znamenalo Roosevelt), v Jaltě Stalina přinutit k respektování snah o demokratické uspořádání střední a východní Evropy je otázka – fakt je, že se ani nepokusil. Navíc byl Roosevelt těžce nemocný (dva měsíce před smrtí), mohl pracovat stěží pár hodin denně a jeho administrativa byla prolezlá sovětskými agenty. Ačkoliv v domácí politice intrikán par excellence, v jednáních se Stalinem byl optimista, až naif. 

Stalin byl Stalin, presidentův šarm ignoroval a když mu Roosevelt jednou řekl, že je známý coby “strýc Joe” (Uncle Joe byla mezi Spojenci Stalinova populární přezdívka), Stalin odvětil že ho to uráží a žádá patřičné oslovování. Roosevelt sklapl.

Jeho lásku k Sovětskému svazu tedy Stalin neopětoval – ale v tom nebyl Roosevelt mezi mezi těmi, co chovali k zemi Sovětů silné sympatie, zdaleka sám.