Jak jsem se toulala s Chinaski po San Francisku

San Francisco česko-americkým pohledem Lenky Leon:

“Mám ráda Chinaski a mám ráda San Francisko.”

Už se nějaký ten pátek toulám světem, takže o české hudební scéně jsem už za tu dobu víceméně ztratila přehled. Když sem kapela před třemi lety poprvé zavítala, neznala jsem od nich jedinou písničku. Den před koncertem jsem se akorát vrátila z Čech a zápasila jsem s únavou z letu přes půl zeměkoule. “Snad někdy příště”, ospalé jsem zívla na kamarádku, které jsem slíbila, že ji aspoň na ten koncert hodím. Vlastně ani nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem v autě uslyšela svůj hlas, jak kamarádce říká: “Kašlu na spaní, jdu s tebou”. Jsem ráda že jsem ten hlas nakonec poslechla.

Koncert se vydařil a kluci z kapely potom přišli mezi nás rozdat podpisy a chvilku s námi pobýt. Působili tak pohodově a sympaticky; na ten koncert jsme s krajany pak ještě dlouho vzpomínali.Libora, našeho pořadatele českých akci, jsem potom tahala za rukáv. “Jestli přijedou Chinaski do San Franciska znovu a budou potřebovat průvodce, tak si na mě vzpomeň.” Uplynula nějaká doba a kapela minulý měsíc vyrazila na turné po Americe. Po New Yorku, Washingtonu, Miami, Chicagu a Los Angeles, bylo San Francisko jejich poslední zastávkou. A Libor s vytahaným rukávem si na mě opravdu vzpomněl.

V San Francisku bydlím už devět let. Tohle město je srdeční záležitost, i když to jsem si asi doopravdy uvědomila, až když jsem se po škole na nějaký čas odstěhovala do Washingtonu za praci. Město se mi líbilo, což o to. Ale uvědomila jsem si, jak šíleně se mi stejska po San Francisku. Po šumění ledovýho Pacifiku a těch krásných výhledech na město, který vám zahejbaji osrdím. Po těch urvaných lachtanech na Pieru 39. Po těch tolerantních a usměvavých lidech. Po tom bohémským vzduchu a snad i po ty hustý mlze nad Golden Gate Bridge. Jeden večer jsem v televizi zahlídla reklamu, která byla točená právě v San Francisku. V tu chvíli se mi chtělo zabořit hlavu do polštáře a řvát. Došlo mi, že jsem se stala jednou z těch, kteří nechali svoje srdce v San Francisku, jak se zpívá v jedné písničce. Sbalila jsem si tedy ten polštář a svých pět švestek a z Washingtonu jsem se přesunula zpět na břeh Pacifiku.

První naše zastávka vedla na Twin Peaks. Odpověď na otázku co to vlastně v překladu znamená jsem se snažila diplomaticky zaobalit. Chápejte, já – nesmělý děvče z Vysočiny – a devět mužských. To víte že se mi trochu z tý smršti testosteronu podlamovala kolínka. Nevěděla jsem jak jim bez červenání vysvětlit že právě chodí po hrudníku indianskýho děvčete. Tak byly totiž původně tyhle dva kopečky pojmenovaný španělskými objeviteli: El Pecho de la Chola.  Když se na jeden z nich vyškrábete, máte San Francisko a okolí jako na dlani, ať se díváte kterým chcete směrem.

Na Twin Peaks nás také přivítalo nevyzpytatelné sanfranciské počasí. Sluníčko sice svítilo ostošest, ale studenej severák od Pacifiku nás nemilosrdně ošlehával že všech stran. Mark Twain, který se právě tady rozhodl, že se stane spisovatelem, se nám určitě zlomyslně pochechtával z obláčku. Byl to on, kdo tak geniálně a výstižně popsal tohle nepředvídatelné počasí svým výrokem: “The coldest winter I ever spent was summer in San Francisco” (největší zimu, doslova “zimní období”, co jsem kdy prožil, bylo léto v San Francisku).

Golden Gate Bridge. Most patřící neodmyslitelně k panorama San Franciska. Za mostem jsme vyjeli nahoru do kopce a kochali se pohledy, který se nikdy neomrzí. Golden Gate Bridge se stavěl čtyři roky; při stavbě bylo použito tolik betonu, že by se že stejného množství dál udělat chodník široký 1.5 metrů vedoucí že San Franciska do New Yorku, tedy nějakých 4 000 kilometrů. Štěpán se dal do řeči se skupinou turistů z Evropy, kteří prý přijeli do San Franciska na nějakou budhistickou konferenci, ale místo toho se toulali městem. Pozvali jsme je na páteční koncert, ale měli už namířeno do země javorového listu.

Směrem do Fisherman’s Wharf jsme se projeli po nejklikatější ulici na svět; Lombard Street. Vzhledem k tomu, že stoupání kopce je nějakých 27 stupňů, ve dvacátých letech byla tahle část rozkouskovaná do osmi zatáček. Tyhle ostrý kudlibabky dají zabrat brzdovým destičkám stejně asi jako žaludkům těch, kteří nejsou zvyklí na takový (pro auto skoro akrobatický) sešup. Vítr od Pacifiku se ve Fisherman’s Wharf misi s linoucím závanem všelijakých rybích specialit, včetně krabů (dungeon crabs) a nebo vyhlášené clam chowder, výborně polívky z mořských potvůrek.

V restauraci nás obsluhoval takovej zvláštní číšník s kukučem Davida Copperfielda. Kouzla a čáry však zřejmě nebyly úplně jeho parketou, protože v nestřeženém okamžiku rozlil hned několik sklenic s vodou a spoustou ledu na stůl a taky trochu na nejblíže sedícího Michala. Nevím kdo se víc leknul, ale asi ten číšník, protože ani nehlesnul a při utírání tý povodně klopil ten svůj  čarodějskej kukuč. Ondra si začal pobrukovat písničku co mi byla tak povědomá. Já jsem mezitím zápasila s horou těstovin s grilovaným kuřetem a houbami, který pořád jaksi neubývalo. Možná se tomu Copperfieldovi přece jenom podařil nejakej ten trik, kdo ví. Čáry a máry a láry a fary abrakadabra…

Po obědě následoval rozchod. Musela jsem trochu zklamat Štěpána; tolik se těšil, že si zajde na pláž. Cestou jsem se totiž zmiňovala o nedaleké North Beach, jenomže tak se jenom jmenuje jedna z místních čtvrti, i když paradoxně není u pláže. Se Štěpánem, Ondrou a zvukařem Jirkou jsme si vystáli frontu na kabelovku, která nás vyvezla strmým kopcem na Russian Hill. Mimochodem ani na Russian Hill nenajdete žádný Rusy.

Kluci na křižovatkách zkoumali dráhu kabelovky, která není poháněná motorem, nýbrž podzemním lanem. Ta byla uvedena do provozu v roce 1873. Když do ní však nasedl řidič, který měl zahájit první slavnostní jízdu a podíval se dolů z toho strmyho kopce, vylekal se natolik, že zcela neslavnostně vzal do zaječích, a vůz nakonec řídil sám pan Hallidie, vynálezce kabelovky.

Svět je malej a San Francisko ještě menší. Na jednom z těch 43 kopečku jsme narazili na Frantu Taborskýho. Zatímco on si to špacíroval dál, my jsme se rozhodli posedět v jedny irský hospůdce.Sluníčko nás neodbytně šimralo na našich větrem ošlehaných tvářích, a mne se nechtělo věřit, že ještě den předtím obloha připomínala spíš poplach v polepšovně. Štěpán nám vyprávěl, jak před lety Ondrovi pověsil na krk kytaru která už mu tam zůstala, zatímco já jsem nemohla spustit oči z takovyho zrzavýho týpka kterej seděl kousek od nás. Ted nechci aby to vypadalo že si dobírám zrzavý lidí. Sama jsem byla několik let zrzka, i v řidičáku mám napsáno u barvy vlasů “red”. Jenže tenhle pan měl ty vlasy tak nesmírně zrzavý, že když po chvilce sluníčko zalezlo za barák, tak přísahám, že spolehlivě rozsvítily kus ty ulice, na který jsme seděli. Skoro jsem ho začala podezřívat, že si je možná dobarvuje nějakou speciální henou, aby přilákal pozornost kolemjdoucích, a ti se v baru zastavili aspoň na jednoho Guinesse. A víte že si k němu za chvilku přisedl zlatej retriever? A začal na něj štěkat ostošest, jako kdyby ho chtěl přesvědčit o tom, že “v podstatě ses na tom stejně jako já”. Tak neuvěřitelně k sobě pasovali.

Na North Beach, jinak taky známé jako Little Italy, vlastně stačí jenom sedět a pozorovat okolí. Ta zvláštní atmosféra vás pohltí a spolkne, ani nevíte jak. Není divu, že se tahle část San Franciska stala inspirací pro spoustu různých spisovatelů a intelektuálů. V padesátých letech to byl třeba Jack Kerouac, zakladatel tzv. Beat movement. Najdete zde vyhlášené kavárny a italské restaurace; po setmění se tu zase probouzí noční život plnej nakažlivý energie. Dámy, máte narozeniny? Můžete se vydat s přáteli na večeři na North Beach do jedné z italských restauraci. Ti v nestřeženém okamžiku zašeptají číšníkovi do ucha, že slavíte narozeniny. Ne, nebojte se, nepřinese vám dort se svíčkou a neztrapni vás zpěvem před celou restauraci. Místo toho k vám přiběhne mladej, krasnej a temperamentní Ital a než se nadějete, postříká vám výstřih šlehačkou. Nebojte se. Přiskočí další mladej, krasnej a temperamentní Ital a oba vás výstřih očistí svými mladými, krásnými a temperametnimi jazyky.

Poslední zastávka; Coit Tower. Tvář téhle rozhledny připomíná hasičskou stříkačku. Ta byla vystavena v roce 1933 na Telegraph Hill s pomoci peněz, které městu věnovala Lillie Hitchcock Coit. Ta se ve svých patnacti letech připletla k požáru na Telegraph Hill. Požárníkům se nedařil uhasit oheň a Lillie neváhala, hodila školní tašku na zem a přispěchala jim na pomoc. Od té doby pomáhala hasičům a vůbec byla jakousi místní rebelkou. Nosila kalhoty, kouřila doutníky a aby mohla chodit gemblovat na North Beach, předstírala, že je mužskej.

Za pár dolarů jsme se nechali výtahem vyvézt až nahoru na vyhlídku. Pohled na San Francisko a okolí z těch zhruba 150 metrů je opět jedním z těch, kdy se vám zamotá hlava a možná i uslyšíte lehce praskat svůj hrudní koš.

Něco mi říká, že se kapele v San Francisku líbilo. Že si to užili a že se sem zase někdy rádi vrátí. My jsme si zase moc užili jejich koncert, na který přišlo nejvíc lidí za celého jejich turné po Americe. Všem patří velkej dík. Za účast i za organizací.

Dnes je to přesně třináct let, kdy mi imigrační úředník dal štempl do pasu a přivítal mě poprvý v Americe. Hodně přivandrovalců si tohle datum pamatuje stejně jako datum svýho narození. Když už jsem u těch narozenin – dneska je slaví moje úplně první báječná paní učitelka z mateřský školky. Vždycky našim říkala: “Ta vaše Lenička je hodná, ale tak neprůbojná.”  Vlastně si teď uvědomuju, že když jsem tenkrát poprvý přistála v New Yorku, neměla jsem hlavu plnou snů za kterými sem jezdí ti přivandrovalci z celýho světa. Spiš jsem jen byla zvědavá, strašně zvědavá, jak to tady chodí. Tenkrát by mě ani náhodou nenapadlo, že mě takhle spolkne ten Divokej Západ. A jestli mě někdy zase vyplivne? Kdo ví. Nicméně… stalo se jen něco moc divnýho, vyplnil se mi sen někoho jinýho…”

zdroj: Blog Lenka Leon, Server iDnes, 5. květen 2010