Dvě strany stačí: Sloni a Oslíci
Republicans – oficiální emblém.
Kritika amerického (a anglosaského) systému dvou stran mu přičítá nedostatek pravé demokracie. Opak je pravdou!
Prosadit změny je pro voliče mnohem obtížnější v poměrném volebním systému, než ve většinovém. Na americké veřejné scéně místo pro nejrůznější politické směry je. Americký občan může kandidovat za KS USA, prosazovat nacionální socialisty, nebo poslat peněžní dar straně libertariánů. To vše svobodně, veřejně – a s nulovým politickým dopadem.
Pro Američana se zájmem o politickou dráhu, nebo maximální uplatnění svého hlasu tu jsou jen dvě možnosti – Sloni (Republicans), nebo Oslíci (Democrats).
Zlatý špendlík sponsora Demokratů
Americká praxe svobodných voleb a zapojení občanů do veřejných věcí drží spolu s britskou světové prvenství. Strana Democrats vznikla r. 1792 a je patrně nejstarší politickou stranou na světě. Že se během dvou set let svobodné a často osudné politické diskuse v Americe neprosadila “evropská” cesta soutěže početných “parlamentárních” stran stojí za pováženou. Americký volič sem tam v průzkumu odpoví, že systém dvou stran “nepracuje” a v presidentských volbách získávají pravidelně kandidáti za malé strany pár voličů (v r. 2008 skončil na 3. místě Ralph Nader za stranu Independent s 0.56% hlasů). Ale politickou aktivitu mimo dvě hlavní strany Američané vidí hlavně jako truc zhrzeného milence.
Rozdělení politické scény na dva tábory totiž věrně odráží zásadní spor mezi těmi co jsou pro širší občanské svobody (na úkor státní moci) a těmi, co jsou pro maximální státní moc (na úkor občanských svobod).
Proto je postoj každé ze dvou zavedených amerických stran čitelný a předvídatelný, což jim dává širokou přitažlivost. Možná slabší nebo dočasnou, ale voliči vědí pro koho volit; nejdříve osobnost, potom politickou filosofii kterou zastupuje. Předseda strany je pak více administrátor a prostředník, méně “králotvůrce“. (To je můj překlad výrazu kingmaker, lepší nápady vítám).
Před volbami v r. 2008 rozdávali komunisti v New York City zároveň s vlastními letáky volební materiály kampaně co vedl Barack Obama – naopak přesvědčený libertarián zase volí Republicans jako menší zlo (a pokud ten kandidát vyhraje, soustavně mu volá a nadává co dělá špatně).
Protože obě strany ví, že se většina voličů považuje za “nezávislé”, musí své postoje a návrhy krotit. Není tedy vzácné se na určitém bodu shodnout a hlasovat společně (tzv. bipartisanship). Zároveň je ale pro vítěznou stranu mnohem snazší prosadit své cíle. Bolestivá lekce pro opozici – výhra pro voliče co dosadí dominantní politiky.
Většinový systém – vítěz bere vše, dal třeba vládě co vedl president Lyndon Johnson (Democrats) moc a prostředky změnit přes noc roli americké vlády z ochránce občanských svobod na agenta úpravy lidského stavu (tedy verze evropského “sociálního státu”). Jeho vláda (a další presidenti a poslanci z jeho strany) využili své příležitosti široce a důsledně. I když se jejich politické programy, volně popisované coby “Válka proti chudobě”, rychle ukazovaly jako drahý omyl a neúspěch (a škodící především těm kterým měli pomoct), zůstávají po 50 letech plně funkční. Vae victis…
Poměrný volebním systém co převládá prakticky všude mimo USA, Nový Zéland a Velkou Británii, nabízí místo možnosti drastické změny trvalou vratkost, impotenci a soustavné politické drama spojené s tvorbou a ničením vládních koalicí (Itálie jich měla od konce Druhé světové přes 60).
Je možné, že by americký systém dvou stran dodal vítězství strany s programem zrušit demokratické volby a pokračovat coby diktatura? Nikoliv – moc americké vlády vymezuje ústava, která také prozíravě nechává prostředky ke své ochraně v rukou občanů. Těmi je těch 250-280 milionů palných zbraní co má národ doma a kterých se opakovaně nechce vzdát.
Martine, to je to, co u nás propaguji od roku 1990. A všichni mne mají už 22 let za blázna!
Souhlasím s tvým článkem slovo od slova!
Víťo, blázen je ten co čeká zásadní změny od politiků kterým je bližší pracovat s politiky než s voličstvem. A díky rozměru a moci státu (a EU) mají s čím "obchodovat" 🙂
Skutečný poměrný systém není skoro nikde; pod potěmkinovskou fasádou ústavně proklamovaného poměrného systému se většinou skrývá nějaký ten kostlivec volební klausule (či zemanule), která systému dává de facto téměř většinový charakter. (Nejblíže k poměrnému systému má asi Izrael, ale i tam se už započal zatím pozvolný posun totalitním směrem: jen 1% před rokem 1982, 1,5% 1982..1993, poté 2%.)
V systému dvou stran zbývá voliči jen jediné právo: volit menší zlo; a to dokonce ani ne "menší zlo" ve smyslu "méně zlé", ale ve smyslu "slabší a méně početné", aby bylo dosaženo pokud možno volebního patu, aby si ani jedna banda nemohla nekontrolovaně dělat vše co se jí zlíbí.
Zdenku, díky za komentář. Vylučujete případ kdy dominantní strana ve většinovém zřízení dělá správnou věc. Vaše občanské svobody (a zodpovědnosti) vám dává ústava – ne momentální consensus vládních stran. Schopnost "položit vládu" může vzrušovat poslance okrajových stran, ale kdyby ty strany měly skutečně širokou podporu a jasný program, nebyly by okrajové. Vám připadá situace kdy strana s 2% hlasu může blokovat zájmy třeba 70% elektorátu demokratická?
V jakém systému může strana s 2% hlasů blokovat zájmy 70% voličů? V extrémním případě v systému tří stran má 2%ní strana stejnou váhu jako každá ze dvou 49%ních. (Víc požadovat nemůže, jinak by se ty dvě dohodly na velké koalici.) Ve skutečně poměrném systému takovéto nadhodnoceni "jazýčku na vahách" nehrozí, protože těch menších stran je několik a když bude mít jedna přehnané požadavky, tak vezmou do koalice jinou.
Zdenku, pokud vladni koalice stranu s 2% hlasu k udrzeni vlady potrebuje, tak ji zpravidla zaplati. Strana se 2% nema co ztratit – jeji zakladna je bud extremni nebo "single-issue" (jediny predmet/vec/problem?) – a vic volicu nepotrebuje. Proc teda nerozpustit vladu kvuli zakazu prodeje vina v krabici nebo kapitole ve statni ucebnici dejepisu? 70% verejnosti muze chtit opatreni A, vetsina poslancu vladni koalice a opozice take – ale pokud vedeni stran vladni koalice rozhodne ze by je A stalo pad vlady, ma verejnost "smulu" (jak vyjadruje popularni vyraz skodolibosti 🙂
To je právě jev, který nastává častěji ve většinovém systému: volič dá svůj hlas podle nějaké zásadní otázky, ale k té jsou pak připojena určitá řešení jiných otázek, o kterých by samostatně rozhodl jinak. Právě že politika není single-issue záležitost, ale má více nezávislých dimenzí. Máme například pravicové euroskeptiky, levicové euroskeptiky, pravicové přívržence EU, levicové přívržence EU – těm prostě systém dvou stran nedá možnost projevit ve volbách svou vůli.
Zdenku, zasadni otazka ve vetsinovem systemu zrcadli spolecenskou realitu – Vic statu anebo vic svobody? Priznivec levice co je zaroven pro svobodu podnikani bud neni skutecne levicovy, anebo nerozumi co je svoboda podnikani. Dat takovemu cloveku idealni program muze jenom strana tak zmatena (nebo radoby mazana) jako je on sam. Ve vetsinovem systemu je bezne, ze se volic neshoduje s celou platformou strany pro kterou voli. Ale voli pro ni, protoze body A,B,C,D kde se s platformou shoduje jsou pro nej dulezitejsi nez bod E, kde se rozchazi. A protoze system dvou stran jasne ukazuje nazorove rozdily, tak volic vidi ze druha strana je v bodech A,B,C,D, nekde jinde. To neznamena ze priste nebude volit jinak, pokud se jeho priority zmeni. Proto vetsinovy system vyhovuje dynamicke, svobodomyslne a sebevedome spolecnosti – volic vi ze jeho hlas ma vahu.
Méně státu znamená více svobody? Tak to bychom se snad měli dát k anarchistům, ne? A nebo ke komunistům, ti také mají tezi o odumírání státu. Otázkou není zda více či méně státu, ale k čemu je stát dobrý. Je to jen nástroj, který se dá buď smysluplně použít nebo naopak zneužít. Jako se říká o ohni: dobrý sluha, ale zlý pán. Stát má spoustu nezastupitených funkcí; není to jen otázka vnější a vnitřní bezpečnosti, ale například i základního výzkumu: komerční subjekt nemůže investovat do výzkumu, který přinese zisk za padesát nebo dvěstě let. Bez státu bychom dnes neměli satelitní televizi ani satelitní navigaci; i když to dnes kosmické technologie provozují soukromé společnosti, byl to stát, který jim musel prorazit cestu.
Zdenku, clanek popisuje jak vetsinovy system dava volici ucinnejsi zpusob ovlivnit vysledek voleb nez pomerny – co zvolena vlada ma nebo nema delat neni k veci. Americky obcan ma pravo dat se ke komu chce – ale zatimco americky komunista, anarchista nebo podobny extrem v systemu dvou stran svuj hlas zahazuje, v pomernem systemu dokaze uspesne paralysovat verejnou debatu. Ze statni moc roste omezovanim obcanskych svobod si cesky lid vyzkousel behem socialniho experimentu co na nem provadela 40 let komunisticka vlada. Kdo si mysli ze muze mit oboji – vsemocny stat a siroke obcanske svobody – ten se z toho nepoucil.
Kromě těch dvakrát 20 let "reálného socialismu" máme ovšem už také zkušenosti s dvacetiletím "fungující demokracie" – a vymlouvat se dnes na to, že jsou to ještě následky komunistické minulosti, je asi tak věrohodné, jako když komunisté označovali všechny negativní jevy jako "přežitky kapitalismu". Kromě toho vidíme, jak to vypadá v zemích, které takovou minulostí neprošly. Jestliže je francouzský stát tak slabý, že poskytuje svým občanům široké občanské svobody beztrestně zapalovat automobily, obchody a školy, tak na tom neshledávám nic pozitivního. Stejně tak jako na svobodě prodávat padělky a kradené zboží. Netřeba volit mezi Skylou totality a Charybdou anarchie; vybudovat stát s rozumnými zákony, který dokáže kontrolovat a vymáhat jejich dodržování, nepovažuji za neřešitelný úkol. Takže definovat pravicovost jako snahu o minimalizaci státu mi připadá nepřesvědčivé.
Zdenku, zase pisete mimo predmet. Shodnem se tedy ze se neshodujem a debatu koncim. Podle mne vetsinovy system spravne odrazi rozdeleni verejne sceny na stranu pro vetsi svobodu a stranu pro vetsi statni moc – pro vas ne. Fair enough 🙂
Jen jsem reagoval na poslední větu předchozí odpovědi; že se během diskuse předmět postupně částečně odchýlil od původního článku není divu, jedná se složitou tématiku. Nicméně dík za odpovědi, je potěšující najít na webu nějaké místo kde se diskutuje věcně, pokud si člověk chce udělat nějakou představu o tom, proč lidé zastávají názory které zastávají.