Den Díkůvzdání – svátek co doporučuji světu!
Krocan Díkůvzdání.
Zatímco americké vánoční a velikonoční zvyky a způsob slavení jsou víceméně variantou jejich evropských vzorů, Thanksgiving Day – Den Díkůvzdání, je ryze americký. A národní a lidský svátek jak má být.
Má kořen v hodech s děkovnou bohoslužbou, co v roce 1621 uspořádala na území dnešního státu Massachusetts “kolonie” asi padesátky osadníků z Anglie na oslavu první sklizně. A z vděku, že přežili první zimu (přijelo jich rok předtím 102).
První Den Díkůvzdání, 1621
Zábava trvala tři dny, během kterých přišla slavit také devadesátičlenná výprava ze spřátelené indiánské vsi národa Wampanoag. Přivedl je náčelník Massasoit a jeho příspěvkem na hostinu bylo pět kusů jelence viržinského. Traduje se, že hlavním chodem byl divoký krocan, zimní zelenina, kukuřice a ovocné koláče. Podle historiků to byly ale nejspíš volavky, tuleň a humři – a nějaká kukuřice.
Zvyk dávat výročně díky za všechny dary a šťastné přežití se v části koloniální Ameriky později zvané Nová Anglie udržel a pomalu šířil. Časem se spojil s podzimní tradicí dožínek, oslavou příchodu Poutníků v roce 1620 do Nového Světa (americká analogie se založením českého státu praotcem Čechem) a výroční příležitostí pro rodinné, několikadenní setkání.
První “národní den díkůvzdání” vyhlásil ze své funkce presidenta nových Spojených států v roce 1789 George Washington (zatím jako výjimečnou událost). Ve svém projevu vyzval Američany coby střízlivý státník k “vyjádření vděku za šťastný konec války za nezávislost a úspěšnou ratifikaci americké ústavy.”
Vděku komu? George Washington, privátně silně zbožný, udržoval celý život důslednou praxi nevystupovat coby člen žádného náboženského sdružení nebo církve. Vděk patřil podle něj (a většiny Američanů té éry) Bohu Starého Zákona, popisovaného třeba v amerických zakládajících listinách, Deklaraci nezávislosti a Ústavě Spojených států, coby Stvořitel, Prozřetelnost, Vrchní soudce světa nebo Bůh přírody. Bez jeho souhlasu není naše snažení k ničemu, leč nemusíme zoufat, protože dokud se budeme držet jeho směrnic, dá nám sílu a úspěch.
(Jeden český klasik vyjadřuje podobné cítění záznamem popěvku “Župajdyjá župajdá, však nás pán Bůh nezandá. Zandá-li nás do bláta, on nás zase vydrápá..” atd.).
Svátky Díkůvzdání pokračovaly jako místní tradice do roku 1863, kdy president Abraham Lincoln prohlásil, že národní Den Díkůvzdání se bude slavit výročně na poslední listopadový čtvrtek. Bylo to uprostřed americké Občanské války, pár měsíců po jejím “Stalingradu” u města Gettysburg (bitva považovaná za začátek konce Konfederace). Proto ve svém projevu říká, ať každý Američan “požádá Boha ať vezme do své péče všechny, ze kterých jsou vdovy, sirotci, truchlící a trpící v tom žalostném občanském sporu”. Den Díkůvzdání se stal jedním z oficiálních dnů volna (national holiday) v roce 1941.
Moje první americké Díkůvzdání jsem slavil s rodinou známého z práce, coby čerstvý přistěhovalec se slovní zásobou tak dvou set výrazů. (Pro zajímavost, pes rozezná 300 lidských slov, prase 400). Přítel Mark se mne tehdy zeptal, jestli mám kam jít na krocana a tak jsem se v ten volný čtvrtek ocitnul za stolem asi s dvacítkou rodinných příslušníků (včetně dětí), dělíce se o desetikilového ptáka, družnost a dobrou vůli. Obvyklý Thanksgiving Dinner začíná odpoledne; kvůli délce pečení, extra přípravám a dát čas hostům co jedou z dálky nebo jsou na zápase (Thanksgiving Day Football). Vedle fotbalu jsou někde populární průvody a přehlídky – největší je bez konkurence výroční průvod sponsorovaný v New York City obchodním domem Macy’s – na televizi ho sleduje tak 50 miliónů diváků.
90% domácností servíruje krocana, domácnost za krocaní hody utratí kolem $50.00 a účastníci spořádají průměrně 4500 kalorií na osobu. Přílohy jsou zvané “trimmings” nebo “fixings”; nádivka, bramborová kaše, omáčka z vypečené šťávy, velké americké brusinky (cranberries), vařená mrkev a tuřín, cuketa, hrášek, zelené fazolky, kukuřice a jižní sladké brambory (yams).
Pak přichází na řadu ovocné koláče, tradičně jablečný a dýňový (pumpkin) – také krémový s limetkou (Key Lime Pie) a výjimečně můj nejoblíbenější druh, “mincemeat pie”.
Hodům typicky předchází krátká modlitba nebo “grace” (poděkování), předříkaná hlavou rodiny nebo osobou, na kterou se obrátí. A to i v domácnostech, co běžně duchovnímu životu moc pozornosti nevěnují. Což dohromady s ostatními prvky oslavy dělá ze Dne Díkůvzdání pro svět tak dobrý a následováníhodný vzor. Protože kterému národu by neprospělo si jednou za rok sednout ke stolu a vyjádřit vděk za to co má, anebo co se mu vyhlo?
