Co je dnes v Americe rasismus

Názory o “nerovnosti ras” definitivně zavrhla americká obecná kultura začátkem šedesátých let – od té doby je to “něco, co se nedělá a neříká”.
Pro jednu masovou politickou organizací jsou ale teorie o tzv. rase stále hlavním předmětem veřejné diskuse. 

44. americký president má africké předky, poslední generace co řadila černochy na nižší vývojový stupeň pomalu vymírá a kdo tu žije delší dobu, pozná že vztahy mezi lidmi odlišné vizáže tu jsou uvolněnější než kdekoliv jinde. Jediná velká společenská skupina které to vadí je americká levice, mohutně zastupovaná Demokratickou stranou (Democratic Party).

Demokraté – platforma pro bílé.

Pro ní zůstává “rasový profil” občana jeho hlavní charakteristikou. Demokraté byli do americké Občanské války stranou pro udržení otroctví, zatímco její rival, Republican Party, vznikla jako strana co byla proti (president Lincoln byl Republikán). Do šedesátých let 20. století měla Demokratická strana těžiště hlavně na Jihu a zůstávala silně pro segregaci.

Pak ale Demokraté změnili kurs. Vsadili na podporu role vlády coby instrumentu ke zvednutí příjmů a společenské prestiže vybraných segmentů společnosti, označených za “znevýhodněné.” (Tedy na slabou americkou variantu marxismu, kterou předtím prosazoval ve třicátých letech pres. Roosevelt).

Když bohatnoucí americkou střední třídu marxismus Demokratů přestával táhnout, zaměřila se jejich strana na předmět “rasové totožnosti”. Zákony pro zvýhodnění některých menšin (Amish nebo Číňané se přihlašováním nemusí obtěžovat) Demokraté presentovali coby odčinění historických hříchů celé populace.
O co šlo bylo samosebou posílení politické pozice Demokratů. Tak to tehdy vysvětlila své straně jedna z jejích hvězd, president Lyndon Johnson, co v privátní diskusi mezi straníky prohlásil “Já zařídím, že negři budou volit Demokraty příštích 200 let” *  

Strana, co Američanům s africkými předky upírala americké občanstvíj, se tak najednou stala stranou, co pro ně začala prosazovat “zvláštní zacházení.” Ne ale rovnost před zákonem, jak to chtěli Republikáni.

Výsledkem je nová verze staré teorie rasové nadřazenosti – “soft bigotry of low expectations”. (Volně přeloženo “měkká bigotnost malých nadějí”).Demokratická strana říká, že od amerických černochů prostě nejde moc očekávat. Nejsou schopní myslet za sebe a jednají především pudově. Proto na sebe Demokraté berou funkci jejich ochránců a výměnou od nich očekávají jen formální rozeznání této role a 100% voličskou podporu.

Ukázka z praxe:
Posledních pár týdnů před volbami je Američan zvyklý na to, být doma vyrušován telefonem a pěšími návštěvami. Když jako dobrovolníci chodíte s kolegou ode dveří ke dveřím, ví domácnost okamžitě o co jde a pokud vám po zazvonění otevřou, máte štěstí.

Situace je ale jiná když je kolega americký černoch a vy běloch (řekněme Mike a Martin). Tahle kombinace vám otevře dvéře skoro každé bělošské domácnosti, která volí levici. Uvítá vás úsměv, bodrost a dobrá nálada – co vydrží do momentu, kdy se představíte jako dobrovolníci v kampani zvolit Republikána. Přátelský pár učitelky základního stupně a doktora práv z firmy, co se specializuje na žaloby za různé újmy, ztuhne a vysouká ze sebe že vaší brožůrku a informace nechce. Pak si změří vašeho černošského kolegu pohledem “nechápu, nechápu”.

Zatímco já jsem pro ně jenom protivník nízké inteligence a chybných názorů, Mike je pro ně zaprodanec, co se upsal ďáblu za mrzký peníz (jazyk americké levice na toto téma silně připomene jak Rudé Právo psávalo o “emigrantech”).

Skutečnost je, že Mike od Velkého Bílého Otce nic nechce. Je Republikánj, protože chce pracovat pro sebe a stát z něj ždímá co se dá. Z jeho peněz pak vláda mimo jiné zajišťuje nadprůměrné platy státním zaměstnancům – jako té učitelce, která by mimochodem za nic nebydlela ve čtvrti co není minimálně z 95% bílá.

Martin Luther King prohlásil, že sní o národě kde budou lidé posuzovat jeden druhého “ne podle barvy pleti, ale jakosti charakteru”. Mike je v tomto směru mnohem dál než třeba president Obama, co na nařčení politického protivníka z diskriminace nevidí nic špatného. Demokraty oblíbené “trumfování rasou” (“playing the race card”) pracuje tak, jako pracovalo trumfování “třídním původem” a stranickou příslušností v bývalém Táboře míru (stačí zaměnit “třídní původ” za “rasový původ”).

Kdo tedy hledá v Americe rasismus, musí začít u politiků a stoupenců Democratic Party; strany co dokola všem připomíná jak je “proti-rasistická.”

* Ronald Kessler,  kniha "Inside The White House"