Americká samoobsluha

Hlavním zdrojem potravin a řady běžných domácích potřeb je v Americe, jako už dnes po světě všude, samoobsluha zvaná supermarket.

Úspěch prodejny tohoto typu záleží na tom jak je veliká, jak se tam parkuje, a jak je daleko. Vedle prodejny potravin bývá supermarket i zelinářství, lékárna, návrat lahví a plechovek, květinářství, tabák, pekárna, rybárna, bankovní nebo pojišťovací pobočka a papírnictví. Jestli se tam prodává alkohol záleží na místních nařízeních.

Nakupuje se s pomocí pojízdného koše, tzv. “shopping cart”, který zákazník uchopí před vchodem a po naložení nákupu do auta bud svědomitě dotlačí na vyznačené místo, anebo nechá kde je (častější případ). O opuštěné pojízdné koše po parkovišti se stará sběrač, který jich dokáže tlačit před sebou neuvěřitelné množství.

U pokladny používá většina lidí bankovní debit karty, méně hotovost a v hůře prosperujících zónách platí zákazníci plastikem, co vydávají státní sociální služby. (Dříve platili příjemci státní podpory kupóny zvanými “food stamps”, dnes je to mnohem diskrétnější a rychlejší).

Inzerce a kupóny na slevu se za posledních pár desetiletí přesunují nevyhnutelně z novin do virtuálního prostoru. Většina velkých řetězců nabízí zdarma “členství” – výměnou za sledování vašich potřeb a nákupních zvyků dává “zaostřené” slevy a nabídky. Skoro každý dneska u pokladny dá naskenovat plastik s osobním “zákaznickým kódem”, co automaticky započítává slevy za položky a hromadí “body” na kontě. Body může zákazník měnit za větší položku. Oblíbený je třeba krocan před Dnem Díkůvzdání (“free turkey”), nebo za benzín. Některé řetězce mají vlastní pumpy, kde plastik sníží cenu za gallon, typicky o 10-15%.

Mé město Meriden má asi 60 tis. obyvatel a slouží mu čtyři “supermarkets”. Vydrží tak 10-15 let; většinu vlastní jeden z velkých obchodních “řetězů” co může pokrývat několik států. Nabídka se mění podle dobového vkusu, s výjimkou základních potravin jako instantní kolínka se sýrovou polevou (macaroni and cheese), máslo z buráků (peanut butter), nebo rajská omáčka ve sklenici (spaghetti sauce). 

Například ještě začátkem osmdesátých let se dal koupit za levný peníz syrový vepřový tuk. Z toho jsem dělal škvarky k hrůze mé americké novomanželky, co žasla že lidé něco podobného jedí. Dneska bych musel vepřový tuk objednat v řeznické sekci supermarketu extra, ale zato mám na výběr několik druhů sojového tofu, čerstvé mango, artyčoky, nebo jehněčí z Nového Zélandu.

Většina supermarketů nabízí kolem poledne hotová jídla – něco jako smorgasbord, kde si zákazník nabere salátu nebo hlavního chodu a platí podle váhy. Pokud cestujete, tak je to pohodlný a ekonomický způsob nabrat zásoby na piknik, neb supermarket není nikdy daleko od dálnice nebo hlavních silnic.

Oblíbená služba je také půjčování filmů. Automat má zásobu DVD – účtuje dolar za den. Jak jeden supermarket vypadá  je zde.